|
| ||||
| ||||
|
přesné akordy, které podepíraií melodii, může-li rozpoznávati pafřičné oddechy mezi verši, nežli když varhaníkova hra, která má býti doprovodem zpívané písně, od začátku do konce jest jedinou slitinou nerozeznatelných zvukůl A nebývá toto zřídka. Byl jsem nedávno v kostele v Lázních.Bělohradě. Tu jsem žasl, jak krásně lid zpívá. A zpíval celý kostel — děti, ženy, muži, na kůru i v lodi chrámové, i v lavici v presbytáři. Pátral jsem po příčině a sledoval pozorně hru varhan. Ale se mnou ji sledoval také zpívající lid. Varhaník, sl. Ludvíková, řed. kůru, hrála klidně, každý akord byl podporou zpívané melodie, zpívalo se plynně a bylo krásně rozuměti zpívanému slovu. Lid melodii netáhl, varhany přesně frázovaly, takže lid měl možnost nabrati -- kde bylo třeba — potřebného dechu pro další melodickou frázi.
A to je třeba uvážiti i při cvičení lidového zpěvu, vysvětliti lidu, že není fřeba, aby posvátná ,píseň byla protahována do nekonečna, že je tř-cha zachovati určené tempo. Zvláště starší lidé mají nepěkný zvyk, že dostanou-li se šfastně v melodii ;na tón výše položený, se zvláštní oblibou na tomto tónu setrvají, byf i celý kostel byl již otři noty dále. Slýcháme to zvláště u zpěvu litanií. Matkóóó Krisfovááál) Naproti tomu jest však odsouditi, hraje-li varhaník píseň tak, že i dovedný zpěvák není s to, aby postačili Rovněž důležité jest poučiti lid o požadavcích české řečil jak mluvíš, tak zpívej! Vzor máme na chorálul Proč dožil se tak dlouhého věku? A přece nez~evsedněll Krása nemůže zevšedněti. Vídáme každoročně kvésti konvalinky, lilie a růže, a přece vždy se zálibou na ně pohlížíme -- protože jsou krásné! Čisté umění přečká věky. Píseň je zpívané slovo. To slovo musí zůstati p-odstafou, ne-smí býti zastíněno ani melodií, ani harmoniíl Proto nutno přihlížeti při cvičení i při zpěvu, aby slovo přišlo k svému poslání. Jasně vyslovovati a zpívané slovo přednášeti i ve zpěvu tak, aby zachovalo svůj význam: čistotu a srozumifel.nosfl Krátké slabiky krátce, dlouhé déle (úmyslně netvrdím dlouze!). Sykavky jasně. ale ne dlouze, připojovati je k slabice následující. Proto také, podkládá-li hudebník slova pod melodii, píše je ne podle pravopisu, nýbrž podle zvuku, na př.: lá-skou, ne-jsvě-tě-jší a podobně. Neměně významným požadavkem dobrého zpěvu jest hospodaření dechem. Jedním dechem jest třeba zazpívati celou hudební frázi. Af jest již označena taktem, či pomlkou, jako jest tomu u chorálul Není třeba při trošce dobré vůle nabírati dechu po každé slabice. Dělá to věfšina těch zpěváků, kteří si libují v tom, že a,mají dobrý hlas" a zatím hudebník je přesvědčen, že jenom křičí. V kostele není třeba křiku, zde musí býti vyrovnanost a zbožnost při zpěvul Ne-dostatek dechu je hlavní příčinou, proč lid se zálibou „táhne” každou píseň. Zpíváme-li na př. píseň „Ježíši, králi nebes a země”, jest nutno, aby zpěvák na jeden dech zazpíval „Ježíši, králi nebes a země",a tu teprve nabral dalšího dechu. Ne, jak slýcháme „Ježíši, králi — nebes a — země"1 Co frázování se týče, vezměme za příklad píseň mešní „Hospodine, všech věcí Pane.” — Jak zde správně .přednášeti? Pro srozumitelnost slova jest nutno krátce oddělovati i skupiny souhlásek, které by působily jinak nepěkným dojmem sluchově: všech věcí — zde nutno za slovem „,všech” kratince odsaditi a na slabiku vě-cí položiti přízvuk. Ovšem není tím míněno udělati zde takovou pomlku, že by zpěv porušoval rytmus písně! Píseň, kterou Chrámové družstvo vydalo k tomu účelu, jest velmi vhodně rytmisována, takže jest z její úpravy zřejmý rytmický požadavek. Krátké pomlky tam, kde i slovesně je za slovem čárka, delší p,omlka pak u tečky. K Tomu ovšem musí přihlížeti i varhaník, který píseň doprovází. Pak lze dosíci souladu mezi varhanami a zpěvem lidu. Kde u písně jest na tutéž melodii více slok, jest třeba, aby zpěvák vycítil potřebu přizpůsobiti a možno říci podříditi melodii slovu. Nepodaří se ani skladateli, komponuje-li melodii na více slok, *ani spisovateli, dělá-li na melodii slova, aby každá sloka měla na noty určité hodnoty též slabiku téže délky. To lze shledati jen u těch písní, které mají každou sloku zvláště prokomp-onovánu — t.,j. každá sloka jinou melodii. Proto nutno vésti zpěváka k tomu, aby vycítil požadavek slova a jemu přizpůsobil melodii. Není třeba prováděti to důsledně až otrocky, ale padle smyslu české řeči a hudebního vkusul 79 | ||||
|