|
| ||||
| ||||
|
jsme zaň pině vděčni. Nyní bych měl ještě na-psati něco o Palestrinově hudbě, jejím význalmu pro její dobu, jejím smyslu ve vývoji hudby církevní i duchovní, o jejím vlivu na dobu nynější a pak — což bylo by nejdůležxíější — o vlivu Palesfriny na vývoj naší hudby církevní. Můj čtenář najde tu všechno podrobně vyloženo v mé publikaci o prof. Karlu Steckeror vi, na kterou si dovoluji poukázati. C S.
K provedení mše od Vojty Mádla v Řevnicích a v Praze. V Ř,evnicích, kde již po celou řadu let nebyla chrámové hudbě věnována valná péée, bylo dne 18. srpna t. r. překvapením provedení figurální mše nově ustaveným chrámovým sborem. Pod taktovkou syna skladatele, J. Mádla, sešel se 30členný soubor zpěváků ochotníků, který bez technické znalosti zpěvu, jen svou velkou pílí a ukázněností dokázal, že i při malých možno-stech venkovských kostelů lze se vypracovati k věci opravdu dobré. Sbor ukázal ucelený tón a na začátečníky obdivuhodnou dynamiku, a pomocí několika sólistů (ochotníků) dostává se mu i pafřičné síly zvuku a pěveckého lesku. Provedena byla mš,e Vojty Mádla: Missa in F in hon. S. Francisci, intonačně dosti obtížná, která přes to, že je komponována ve stylu přísně církevním, nepostrádá zpěvnosti. Po prvé byla tato mše provedena 17. IX. 1933 v Praze u Křižovníků za řízení J. Herle. Dále provedeno Sequensovo „Ave Maria” pro soprán a shor, Říhovského: ,Pange lingua" a „Hymnus k sv. Václavu”. Po velmi zdařilém prvním vystoupení řevnického chrámového sboru byI tento pozván k provedení stejného pro-gramu v neděli 1. září 1940 do Prahy, kde,v chrámu P. Marie Vítězné (u Praž. Jezulátka) zazpíval opět s velkým nadšením a zhostil se svého úkolu bezvadně za podpory varhanního umění skladatele J. Waltra. Vcelku lze říci, že tento neobyčejně pěkný začátek mladého sboru je příslibem pro další zdárné pokračování tv začatém díle, které se těší velkému zájmu všech příznivců chrámové hudby. Provedením byl osobně přítomen skladatel V. Mádlo. V. W. Ivančický kůr. Archiv ivančického kůru dosvěd- Obrázky z dějin hudby. Napsal Dr. Rudolf Fikrle. Vydal nakladatel A. Neuberf v Praze. Stran 880. Za K 9.—. Tato příručka podává stručným a poutavým způsobem vývoj hudebního umění od nejstarších dob až po naše časy. Autor vysvětluje slohem přístupným i každému prostému hudebnímu nadšenci podstatu hudebních reforem a vzájemné jich pronikání. Vynikající skladatelé defilují tu v celém svém hudebním růstu od závislosti děl mládí až k samostatnému tvůrčímu pojetí. Srovnáváním ducha děl hudebních geniů objasňuje význam každého jednotlivého tvůroe a jeho podíl v dějinách hudby. Příručka není určena jen učitelstvu, nýbrž všem milovníkům hudebního umění, jimž vědecká díla, vyžadující odborného vzdělání, jsou obsahem i rozsahem nedostupná. čuje, na jaké vysoké úrovni stál v před-ešlých dobách chrámový zpěv a hudba v starobylém kostele Nanebevzetí Panny Marie královského města Ivančic. O hodnotě ivančického kůru. svědčí tato skutečnost: První české provedení Beethovenova „Kristus na hoře Olivetské” bylo v Ivančicích roku 1843 (jak dosvědčuje časopis „Cyril” z r. 1906). Rovněž první představení „Prodané nevěsty” na venkovském jevišfi bylo v Ivančicích, za silné spolupráce chrámového kůru. Zvěčnělý mistr Leoš Janáček býval čas-tým hostem ivančických koncertů. Od dob rektora Jos. Dusíka (odešel r. 1869) předvádí se každoročně na ivančickém kúru Haydnových „Sedm slov Kristových”. Nacvičení Diabelliho mše, Beethovenova op. 86 a četné jiné práce tehdejších současníků jsou pomníkem snah a píle Dusíkovy éry. Další regenschori Bedřich Folberger přistěhoval se do Ivančic z Prahy~ Strahova, kde jeho otec byl varhaníkem, po-chopitelně, že přinesl s sebou vytříbený vkus a techniku, která se směle mohla v Ivančicích uplatnit. Nezůstal v Ivančicích do smrti, byl od-volán zpět do Prahy k sv. Vítu za varhaníka. Folhergrovo pastorální Tamtuin, ergo a Dormi pupule zaznívá o vánocích dodnes s ivančického kůru. Ředitel měštanskvch škol Frant. Charvát (od r. 1883 do 1898) pořádával se svým chrámovým sborem veřejné koncerty, na nichž účinkovali všichni učitelé a městští hudebnícji. To bv_ ly slavné doby, jež se vryly v pamět mnohých občanů, kteří dodnes na ně vzpomínají. Vytrvalost a nadšení tehdejších účinkujících těžko bychom dnes hledali. Charváfovy zkoušky začínávaly večer a končily po půlnoci. Syn ředitele Charváta, kapelník Nár. divadla v Praze, Joža Charvát, sám vypravuje o jedné takové zkoušce: „Seděl jsem tehdy pod klavírem, aby mě otec neviděl a nezahnal spát, a vytrvale jsem poslouchal. Začlo se tehdy přesně v 8 hod. večer a skončilo v půl 3. ráno.” Dnešní ivančický kůr řídí regenschori Václav Dusík. Po celý rok. každou neděli a svátek předvádějí se o Velké sborové mše s orchestrem. O posledních vánocích upravil a nacvičil nynější ředitel kůru Rybovu vánoční mši a s oblibou uvádí skladby Říhovského a i jiných českých autorů. Členové chrámového sboru spoluúčinkují též při veřejných koncertech, jež řídí Václav Dusík při různých příležitostech města. Literatura Josef Bachtík: Antonín Dvořák, dirigent. V Pra-ze 1940. Nákladem Spolku pro postavení pomníku Antonína Dvořáka v Praze. Publikace Josefa Bachfíka zaujala mne hned rozvržením Látky, když samotné thema přímo strhovalo. Spisovatel nejprve zjednává 5i velmi podrobné prameny pro závěry, k nimž dospívá. Prameny jsou mt1 kritiky a svědectví současníků, čerpaná z odborných Listů i domácích deníků a z podobných pramenů cizích — vše je tu srovnáno s podivu-hodnou důkladností a s velmi štastnými soustředěnými výtěžky. Je to historická část Bachfíkovy práce, za níž následují potom velmi správ-ně podané úsudky. Spisovatel probírá se v těch-to nejprve slohovými podrobnostmi dirigentského výkonu: navenek zabývá se jednoduchostí dirigentského Dvořákova gesta, jemuž 95 | ||||
|