|
| ||||
| ||||
|
však nechyběl piný vnitřní výraz — i v této jednotlivosti sbližuje naše představy o Dvořákově osobnosti umělecké, j.ak jsme si je vytvořili z četby, studia i poslechu Dvořákových děl; docela sem také zapadají úvahy Bachtíkovy o Dvořákově umělecké reprodukci v orchestru i ve sborech po stránce vnitřní. Platí to v prvá řadě o tempu, které bylo jasné, jadrné a určité, o rubafu a aceelerandu, k nimž často sahá, dále o rytmických finesách, oné jemnosti v přízvucích a deoenfním pointování, o zvuku (skvělá instrumentační vloha Dvořákova), o dynamioe, na kterou Dvořák kladl zcela zvláštní důraz, o kontrastech — správně to poslední zejména Bachtík zdůrazňuje, vždyt smysl pro kontrast byl součástkou Dvořákovy umělecké osohnosti, to vycif'uje každý snadno ze své hudební praxe při studiu Dvořákových dě1 a vzpomíná si, jak nás při universitních přednáškách na tento zvlášf jemně vyvinutý Dvořákův smysl upozorňoval prof. Dr. Hostinský. To v jednotlivostech. A nyní o vlastním pojetí skladby: Bachtík velmi správně usuzuje ze svých pramenů, že Dvořák o každé skladbě měl představu velmi jasnou, pre~,snanfní a určitou. A další Bachtíkovy závěry v tomto směru: naprostá jasnost představy o skladbě, a výkon, který byl naprosto konformní s touto představou. A přesvědčivý závěr: ve všem se obrazí tvářnost osobnosti, jejíž kontury do sebe zapadají logicky a v dokonalé jed-notě bez mezer a bez vybočení ... je tu Dvořákův dirigentský styl, j,eh.o interpretační slohy jednoduchý, osobitý a svérázný, sloh vysoké hodnoty absolutní. Spisovatel dotýká se ve svých úsudcích o dirigentském slohu Dvořákově také jeho českosti a usuzuje na podkladě výroku samotného Dvořáka: „Tu českost, kterou se snažím svým skladbám vdechnouti, mají naši muzikanti. kdežto cizí ji nikdy tak nevystihnou, nepochopí.” Jenom tuto úsudkovou část Bachtíkovy práce byl bych si přál míti pro její důležitost trochu šířeji provedenou. Interesantní je onen úsek Bachtíkovy práce, kde řeší otázku, kde tkví kořeny Dvořákova dirigentského stylu, mysle tu na vzory tohoto Dvořákova umění. Od-mítá vliv Spohrův, Liszfův (i jako dirigent by1 Liszt tak výjimečný, Ďe nesnesl jakékoliv napodoby) a vedle toho volný Lisztův styl v naznačovánífaktů, kde vlastně znázorňoval spíše hu_ dební frázi, nežli rytmický úsek, působil na Dvořáka spíše jako skladatel. Tak zbývají pro ovlivnění Dvořákova dirigent. umění jenom dva význační představitelé tohoto oboru: Antonín A p t a B. S m e t a n a. Apt byl velký praktik, který ze-jména mohl býti dobrým zdrojem pro poučení pro Dvořáka v ovládání velkých těles sborových a orchestrálních. Hlavně však tu padá v úvahu Bedřich Smetana. Ale jako je rozdíl mezi Smetanou skladatelem a Dvořákem skladatelem, tak tomu je podle Bachtíkových správně zachycených vývodů i mezi Smetanou dirigentem a Dvořákem dirigentem: Smetana byl spíše melodik, Dvořák zase spíše rytmik, abych aspoň jed-nu významnou jednotlivinu z Bachtíka citoval;
ale hlavně všeobecná charakteristika povah je důležitou: proti aristokratickému Smetanovi, robustní, samorostlý Dvořák; proti typu téměř kla_ sické vyrovnanosti, tektoniku se sklonem k monumentalitě — impulsivní typ piný vervy, impetuosity a zvláštní zjihlé něhy, typ hýřící ryt-my a zvukovou barvou, útočný á jímavý, výbušný i pokorný; proti umělecké refleksi a konstruktivní fantasii, snad jedinečné v celých dějinách hudby XIX. století —živá a bezprostředně tryskající hudebnost, kyprá jako jarní prst a svěží jako sama příroda. Je to milá knížka, tahle Bachtíkova práce, a hodnotná. Na konec jenom praktickou poznámku: Bachtík také zmiňuje se o tom, jak přecházelo dirigentské umění Dvořákovo i na jeho následovníky — zdá se mi, že právě dnešní doba v některých svých dirigcntských představitelích vzdálila se, právě pokud se týče velkých duchovních a církevních kantát Dvořákových, tak daleko od dirigentské-ho Dvořákova slohu, jak jej rozvádí Bachtík, že v mnohých jednotlivinách, ba dooela v celku jej úpině popírá. Mám na mysli hlavně Dvořákovo Sfabat Mater. Škoda, ve spisovatel ne-popsal nám blíže některé zvláštnosti tohoto druhu kantát v dirigentském slohu Dvořákově. C. S. Jam Racek: „Fr. Schubert, tvůrce novodobé písně.” 81, 20 stran, cena 2 K. Vyšlo jako 30. číslo Knihovny Unie českých hudebníků z povolání, v Praze III., Mělnická 5. Nakladatelství „Vyšehrad” ve své knižnici „Pro-život” vydalo jako 5. svazek brožuru: Mirko Očadlík: „Poslání české hudby.” (Stran 32, cena K 3.60). Je to zajímavá studie o české hudbě. Autor vych~*azí ve svých úvahách od hudby primitivní, pokračuje v jejím vývoji až k významným zjevům klasiků, dotýká se nejstarší české hudby, t. j. zpěvů duchovních a stane u tvůrce české hudby Bedřicha Smetany. Nelze však tomuto dílu nevytknouti, že nevšímá si i jiných zjevů hudebních, jež mají nesporný podíl na národním významu české hudby, na příklad Pavel Křížkovský, Karel Bendl a j., kteří svými sborovými skladbami utvrzovali národního ducha v nejširších vrstvách lidových a byli ukazateli cest svým následovníkům. Zvláště dnešní doba vyžaduje zhodnooení všeho, oo naše jest? — V téže knihovně jako svazek 7.: Ferdinand Pujman: „Operní režie,” (Str. 42, cena K 3.60). Na podkladě Komenského knihy o Divadle světa rozvádí autor svoji studii. Navazuje na tvůrčí dílo Stvořitelovo, z něhož odvozuje vše, co dnešní dramatické umění do sebe pojalo, obrací zřetel ke středověkým hrám náboženským, divadlu jesuitskému, době barokní, a končí uměním Smetanovým. Z toho pak definuje otázku: „Co je to režie?” Originalita podání tohotq námětu ukazuje, jak každý má možnost umělecké tvořivosti, kdo v jakékoli formě zabývá se uměním. J. D. Hudebniny Oldřich Říha: Drobené kresby op. 16. Sedm men- upraveno pro přednes, že žák sám vysfihne ších klavírních skladeb na dvě ruce. IL-lII. smysl a pravý výraz skladby. Vydala Edition, stupeň. Verši doprovází Leontina Mašínová. Řa- Melpa č. 124. Cena není uvedena. J. D. da náladových obrázků pro naši mládež. Pečlivě 96 | ||||
|