|
| ||||
| ||||
|
Vojtěch Zapletal: Oratoria — a koncerty duchovní.
S uznáním třeba vítati návrat ke kulturním a duchovním hodnotám i v umění. Třeba vrátiti se k oněm pramenům, z nichž národ vždy čerpal svoji vnitřní sílu. Nechceme sice tvrditi, že to má býti návrat marnotratného syna, ale přece nutno přiznati, že pojetí naší národní myšlenky a našeho kulturního vývoje v době minulé nebylo vždy zcela správné, tu a tam zašlo se i na scestí, třebaže při tom nebyla vždy zlá vůle; tak se to uznává všeobecně. Bedlivější postřeh nynějšího kulturního vývoje nás přesvědčuji ,o tom, že pro-línání křesfanského a národního ducha jest pro národ jako celek vždy velmi plodné a blahodárné. Tak to možno sledovati již od počátku křesfanství v našich zemích. Křesfanská myšlenka osvědčovala se vždy i jako základní tvůrčí činitel myšlenky národní. Křesfanství bylo u nás vždy živnou půdou, ze které vyrůstala i myšlenka národní, proto zůstanou křesfanská a národní myšlenka vždy nerozlučně spjaty. Jest třeba úzkostlivě dbáti o to, aby český kulturní život svůj křesfansko-národní ráz si zachoval; není tomu tak bohužel — vždy a všude v národě. Není tomu dávno, co bylo poukazováno na divadlo a film? Jistě jsou to činitelé nemalé důležitosti, proto měly by býti vždy teploměrem českého života národního. Nepřinášejí vždy kladné hodnoty, poněvadž předvádějí divákům zboží často nicotné, vypočítané spíše na předráždění smyslů. Naše dramatická scéna mluví často řečí až příliš výmluvnou, ne o povznesení národa, spíše naopak. To zavinily z větší části i filmy, které zrovna hýří scénickou, ne vždy vhodnou výpravou. I zde třeba nápravy, návratu ke starému divadlu. Nemůže dnes rozhodovati o repertoiru divadla venkovského sentimentální mladík nebo muž galerie, nýbrž odpovědní činitelé kulturního života, naše celá inteligence a všichni kulturní pracovníci dobré vůle. Vzácným projevem těchto očistných snah jsou v poslední době i časté náboženské hry, oratoria, duchovní koncerty s klasickým programem. Bylo to pozorovati po svátcích velikonočních i v Praze, kdy zásluhou inženýra F. Pujmana a za výpomoci operního studia hudební konservatoře pod klenbami svatojirskými byly provedeny hry Tři Marie a Planctus (pláč) P. Marie. Jak vděčně přijala veřejnost toto prastaré umění? Má dojíti dokonoe. k nové reprodukci her, aby i širší veřejnost byla účastna těchto vzácných hodnot duchovních. A kolik již vzácných uměleckých koncertů vysílalo Sdružení pro duchovní hudbu? Bylo by hodno úvahy, zda by větší města (Praha, Hradec Králové, Č. Budějovice, Brno, Olomouc, M. Ostrava, Prostějov, Přerov a j.), když budují se domy umění, neměla pomýšleti i na scénu (jeviště) pro podobná díla umělecká, která nelze prováděti na obyčejném jevišti světském anebo i v kostele. Takové hry staly by se záhy dostaveníčkem nejen vzdělanců, ale i lidu venkovského, který by jimi vytržen takřka ze rmutu dne povznášen byl k výšinám pravého umění národního. Představme si, jak nesmírně povznášející byl by účinek na př. Dvořákova oratoria „Sv. Ludmila”, kdyby bylo zpracováno i dramaticky; nebylo by to ani tak nesnadné. Zesnulý skladatel Ant. Rubinstein napsal, že všechna podobná díla umělecká nikdy na něho příznivě nepůs sbila pro svoji ztrnulost. „Viděl jsem,” píše Rubinstein, „řady zpěváků v černých úborech, slušných toiletách, rukavičkách, v ztrnulém postoji —noty v rukou -- a vše to, zdálo se mi, že jest v rozporu se zpívaným slovem, které vyžadoval o i dramatických pohybů?” A zajisté měl pravdu? Biblické hry zvláště oplývají bohatou dramatičností. Námitka, že děje biblické nepafří na jeviště, není oprávněna; hodí se dobře na tak zv. scénu duchovní. Ve středověku byly náboženské hry skoro obecnou pofřebou, jak to četná mysferia z té doby zachovaná dokazují. Pašijové hry v H. Ammergavě (Ober Ammergau) dosud dojímají stejně účastníky všech národů, třebaže hudba a zpěv podle místních poměrů nesou se slohem úpině pro- 111 | ||||
|