|
| ||||
| ||||
|
Jelikož letošní rok bude bohatým na životní jubilea hudebních skladatelů, ti-to pak budou předmětem mnohých oslav, naskýtá se i našim chrámovým sborúm a především Cyrilským jednotám, jimž zejména jsou Říhovského skladby věnovány, příležitost, aby na svých kůrech provozovaly hodnotné Mistrovy skladby a tak projevily mu svou vděčnost a uznání jeho životnímu dílu?
Tak obsažné jest Říhovského dílo, jest zřejmo ze souborného přehledu skladeb: 27 latinských mší, 10 mší českých, 5 requiem, více než 50 gradualií, neméné offertorií, 2 „Te Deum”, 5 „Tebe Boha”, Il litanií, na 80 Pange lingwa, 40 Chvalme Těla, 33 pohřebních zpěvů, 5 sbírek vánočních koled, 2 Křížové cesty, 5 Zasfa_ vení u oltářů při Božím Těle, 36 různých motett sborových, různé Antif ony, Responsoria, sólové vložky k pob-ožnosfem mimoliturgickým, mariánské dvojzpěvy, dvojzpěvy k Božskému Srdci Páně; sborové skladby k uctění českých patronů a svatých Božích, množství sborů mariánských a eucharistických, kantáty a různé sbory k církevním příležitostem. Říhovského díla vznikala z potřeby duše. Proto nesou také známky zbožnosti a hluboké víry. Proto také jeho díla jsou rázu liturgického, i když nejsou psána přímo k pobožnostem liturgickým. Poukazuji zejména na jeho „Křížovou cesft!” pro smíšený sbor. Ač jsou to vložky ke křížové cestě, dýše z každého ze čtrnácti zastavení vroucí zbožnost, hluboký cit a vděčnost člověka za Kristovo nesmírné utrpení. Co srdce cítilo a nitra prožívalo, dovedl Říhovský vyzpívati v posvátných tónech svých skladeb. Zajímavými jsou posudky cizích církevně hudebních časopisů, které přinášejí přísné, ale věcné kritiky nových děl. Tak o Říhovského „Missa B. M. V. de Loardes” a „Missa in hon. Scti Antonii de Padua” píše na př. „Der Chorwáchter” Zeitschrift fiir Kirchenmusik, Organ der schweizerischen Cácilienvereine, Einsiedeln (Jahrgang 51. Nr. 4. Seite 61.): „Nepotkáváme se každodenně s hudebníky, kteří by měli hudbu v krvi tak jako Říhovský. O jeho neobyčejném nadání svědčí také jeho obě mše. Ne snad, že by předčily vše to, co dosud vytvořil — dřívější mše „Gloria in excelsis Deo” je naopak nad nimi — nýbrž že i zde je vše zase ušlechtilé, přirozené, nehledané a přece ne obyčejné; ne příliš těžké a přeci velmi působivé — krátce hudba, za niž se ani větší chor nemusí stydět a pro menší chory je pravou radostí. Proč dostala jen starší mše orchestrální doprovod? Nebyla by si stejné výbavy zasloužila i její mladší sestra? Abychom bvli zevrubní, dodáváme, že bychom osobně raději byli viděli, kdyby nám byl Říhovský daroval místo najednou dvou mší malých, jednu velkou, vážně a důkladně propracovanou, slavnostní a sváteční mši. Pokládáme nejinak, než že tento talent, obrácený více k menším umělec-kým dílům, měl by bez pochybnosti již nyní samozřejmé rozpětí, aby se vypořádal s požadavky velkého formátu. Člověk ale roste právě ve svých vyšších cílech a snaha v tomto směru by plodně působila také pak na díla menší. Nezdá se tu a tam, že Říhovský někdy příliš bezstarostně se oddává hře své zajistě plodné fantasie a dává svůj člun klidně unášeti tam, kam jej vítr a viny ženou? Ovšem i taková plavba má svůj poetický půvab, ale církevní hudbě jsou určeny určitější a vyšší cíle! Všimněme si na př. u ,Christe eleison” — mše „In hon. Scti Antonii de Padua” — nenáhlého odpočívání na závěrečných průchodech? A přece bych nechtěl tomuto místu něco bezpodmínečně vytýkati, poněvadž jest přece nejvhodnějším výrazem bezstarostného odpočívání na Srdci Vykupitelově! Jak přijde ale hlavní téma mše k sv. Ludmile do „Sanctus” mše k sv. Antonínu? --Chce skladatel spokojeně se ohlížeti na svá dřívější díla? To by mělo znamenati stanufí? Naopak — heslo musí býfi: „Vpřed!” --- Za tato díla budiž skladateli i jeho věrnému nakladateli co nejvřeleji poděkováno! Pro příští slavnostní mši vyslovuji ještě přání, aby partitura, p,o případě varhanní part, měly pokud možno přesné nástupy orchestru a k usnadnění nácviku aby bylo označeno číslování vždy po pěti taktech." Tof jedna ukázka přísné kritiky a názoru na Říhovského skladby. Leč nutno pozastaviti se u této. Říhovský píše nové skladby a veřejnost očekává v příštích dílech něco velkého; něco, co by převýšilo jeho dosavadní známá díla, skladby velkého formátu. Proč se tak nestalo? Říhovský píše skladby k posvátné liturgii. Tak jako sám svojí osobností je člověkem skromným, žijícím zcela téměř 11 | ||||
|