|
| ||||
| ||||
|
Jan Němeček: Tři neznámé svatojanské skladby Jakuba Jana Ryby.'
Dne 8. dubna letošního roku uplynulo 126 let,od smrti známého rožmitálského kantora a vlastence, jenž plodností svého ducha předčí všechny předchozí i současné své kantory ia hudebníky. Třebaže celá řada jeho prací je dnes zapomenuta a většinou i ztracena, zvláště pokud jde o světskou hudbu, přece jsou tu práce, které si dnes zaslouží bedlivější pozornosti, kdy se naše zraky upírají k zapadlým památkám, jimž jsme dosud nevěnovali zasloužené pozornosti. Rybova činnost je ovšem pozoruhodna po nejedné stránce, nebot Ryba byl pedagog, spisovatel, skladatel, estetik, výkonný hudebník, regenschori, historik, ha i filolog. Je jedním z těch „zapadlých vlastenců”, kteří vykonali své vlastenecké po-slání s největším zdarem. Jeho hlavní skladatelská činnost patřila ovšem kostelu. By1 regenschori, jenž psal skladby pro vlastní chrámovou potřebu nebo i okolí, jednak zvláště pro Plzeň, kam přímo zasílal své skladby na zakázku objednané. Za četné zdařilé skladby, a zvláště pěkné „STabat Mater”, byl jmenován i čestným občanem plzeňským. Nás zajímají dnes z církevních skladeb především skladby s českým textem, jako dvě česká ,Stabat Mater", české nešpory, mše „Hej, mistře”, četné koledy i j. Jeho dvě kvarteta, houslový koncert, ba i violoncellový (vše v Nár. museu v Praze), jsou opravdu dokladem vážné skladatelské práce, kdežto jeho písně jsou zase lidového rázu, a není proto divu, že znárodněly („Spi, má zlatá"). Texty, pokud nešlo o liturgický text, psal si většinou Ryba sám. Výjimku či-ní jen řada světských písní. Vlastní české texty jsou ovšem nenáročné, prosté, někdy až naivní, ale jistě není bez zajímavosti, že již r. 1804 v Pohřebních písních se přihlásil svými verši veřejně k přízvučné prosodii. Takovými prostými texty jsou napiněny i dvě z Rybových památek svaTojanských. K úctě svatojanské se vztahují tři Rybovy skladby; nebylo dosud nikde o nich psáno a také studie „Pragensia svatojanská” (Pícha, 1929) jich nezná. Ve svatojanském museu v Nepomuku máme z r. 1802 autograf tří Rybových latinských litanií k sv. Janu Nepomuckému s titulem ,Tres litaniae de Sancto Joanne Nepomuceno", pro smíšený sbor, dva klarinety, 2 horny a varhany. Octa svatojanská rychle vzrůstala od doby kanonisace sv. Jana (1729) a celé 18. století je ve znamení svatojanských kancianálů, modliteb a hudebních skladeb. Ryba přichází již poměrně pozdě, maje již řadu předchůdců, ale vede si zde dosti samostatně. Skladbu komponuje sice na latinský text litanií tehdy již běžný, ale v hudební stránce Rybu téměř nepoznáváme. To nejsou ony šablonovité církev-ní skladby, jak je poznáváme u většiny mší i motett, často církevně-světského stylu, někdy ne dosti propracované, většinou s homofonním doprovodem; na-opak jsme překvapeni při čtení skrovné partitury. Na litaniích je zřejmý vliv předchozího období. Orchestrální Témata tvoří většinou v sekvencích, při pro-vedení opakuje rovněž zpravidla část Tématu progresivně. Na Tématech 'e zřejmý vliv komorní i symfonické hudby předmozartovské i mozartovské. ato sonátová Témata přenesl Ryba hlavně do úvodních vět. Sbor v takovém případě je skoro zbytečnou výpiní, a byl ve svém homofonním vypracování komponován patrně až dodatečně, zprvu nejvýše jen naznačen vrchním hlasem. Pro všechny fři litanie jsou charakteristické septimové nebo i nonové průtahy. Hlavní slovo má orchestr, smyslu slov, podle vzoru současných skladatelů, se valně nedbá. Dvoj-hlas houslí se často proplétá a motivicky doplňuje a tvoří se základním basem na nejednom místě kontrapunktické linie. Ariosní čísla, resp. dueta, se podstatně liší od sborových vět. Rybovská monodie hlásí se tu již ke slovu. Kontrapunktické vedení orchestrálních hlasů je zaměněno zpravidla homofonií, nechybějí ani ,murky-basy". V ariósních místech bývá zpravidla přes celou větu jednotná houslová figurace; nechybí ovšem ani terciové a sextové vedení hlasů v houslových partech. 1 Zpracováno podle vlastní rukopisné monografie o Rybovi. 26 | ||||
|