|
| ||||
| ||||
|
kancionálu. Aby se mohl Zvonař uplatniti ve školním orchestru, učil se záhy hře na housle a později také na flétnu, klarinet a lesní roh. Kapela školní mládeže se tehdy v Kublově — podobně jako v jiných obcích našeho venkova — uplatňovala nejen na kostelním kůru, ale i při jiných příležitostech, na př. při jarních slavnostech kolem svátku svatého Řehore, kdy malé „školní vojsko” chodívalo pa vsi a vesele vyhrávalo.
Prostičká domácnost Zvonařových doplňovala hudební výchovu vnímavého chlapce zajímavým způsobem, který by mohl býti vzorem i dnešním českým rodinám. V podvečer — zejména v zimě -- scházívali se u Zvonařů kublovští sousedé, kteří tu po svém způsobu konali — jak bychom dnes řekli — skutečné hudební ~a lítiarární besedy, při nichž se četlo, hovořilo, zpívalo a hrálo. Knihy půjčoval kublovským sousedům ušlechtilý probuzenský kněz a spisovatel P. Vojtěch Nejedlý, který působil jako děkan v nedalekém Zebráku, a dříve býval několik let farářem v Kublově. Podnětným účastníkem hudebním býval v těchto milých večerech zvláště Zvonařův strýc Josef Frýbert, slepec, který na-byl hudebního vzdělání v pražském slepeckém ústavu na Hradčanech. Zpívaly se mnohé světské písně národní dvou- i trojhlasně, hrála se dueta, strýc Frýbert leckdy zahrál na svém malém čtyřoktávovém klavíru své oblíbené skladby, na př. Jelínkovy „Variace”, Webrovu „Poslední myšlenku”, Oginského „Polonézy” a jiné skladby, kterým se naučil v hradčanském ústavě. Měl tedy hudbymilovný Zvonař i v tomto zapadlém venkovském zákoutí dosti hudebních podnětů, a není divu, že se již ve třinácti letech pokusil neznaje ovšem ještě ani základů harmonie — o první skladbu: variace na thema v A dur. V téže době přicházelo však vážné rozhodnutí o příštím životním povolání třináctiletého hocha. Proto-že byl tělesně sláb, bylo rozhodnuto, aby se učil krejčím. Chlapec šel k řemeslu s nechutí, ale nebylo pomoci. Znenadání zasvitla však nedobrovolnému učni na-děje na další vzdělání. Hudbymilovný farář na Velíze, P. Josef Dmych, dověděv se o trpkém údělu nadaného mladíka, ujal se ho a v dohodě s rodiči rozhodl, že Josef se věnuje povolání učitelskému, v němž může dobře uplatniti své hudební vlohy. K přijetí do učitelského kursu v Praze bylo však potřebí vysvědčení z 3. třídy hlavní školy, jehož mohl Zvonař dosáhnouti zkouškou na hlavní škole v Berouně. Farář Dmych vzal chlapce na faru, aby ho ve volných chvílích připravoval ke zkoušce a zároveň jej uvedl v počátky klavírní hry a generálbasu. Zásluhou faráře Dmycha poznal Zvonař skladby Vaňhalovy, Diabelliho a Mozartovy. Uchvátila jej v této době prvních vážných hudebních začátků Mozartova sanata F dur a symfonie Es dur, kterou hrával na čtyři ruce. Po třech letech pobytu na faře vykonal Zvonař s prospěchem zkoušku za třetí třídu piaristické hlavní školy v Berouně a hlásil se v Praze do učitelské ,preparandy". Nebyl však přijat, ježto byl příliš mlád. Vstoupil do učitelského kursu -- tehdy deseti-měsíčního —až v následujícím roce jako mladík sedmnáctiletý. Po absolvování kursu pojal mladý Zvonař pevný úmysl věnovati se povolání hudebnímu, a pro-to přešel do varhanické školy, kde byl tehdy ředitelem Karel F. Píc".. Tento vzácný učitel a výtečný hudebník si Zvonaře záhy velmi oblíbil, a vida jeho hmotnou tíseň, zprostředkoval mu soukromé hodiny a podporoval jej i jinak hmot-ně. Zvonař byl ve svém živlu a pustil se s neobyčejnou pílí a svědomitostí do hudebního studia. Prošel přísnou školou Píčovau a zamiloval si z hudebních velikánů zvláště J. Š. Bacha a L. van Beethovena, nezanedbávaje nikterak tehdy moderní mistry hudebního romantismu. Po absolutoriu zvolil si Píč svého milého žáka za asistenta na varhanické škole. Byl to úřad sine velmi čestný, ale skrovně honorovaný, pouhými 5 zl. stříbra. Ale mladý umělec, nedbaje hmotných otázek, byl štasten, že může pracovati po boku svého milého učitele, i že se může pině oddati dalšímu studiu praktickému i teoretickému. Se zvláštní rozkoší se ponořil do studia staročeských písní duchovních a záhy se stal jejich vynikajícím znalcem. V ten čas také již pilně komponoval a horlivě se účastnil živého národního ruchu, který se v Praze rozvinul kolem r. 1848. Hluboké vzdělání hudební a vlastenecký zápal zjednaly Zvoinařovi množství přátel mezi vynikajícími národními pracovníky. Byl to zejména Májový literární kruh Nerudův a Hálkův, v jehož středu byl Zvonař velmi oblíben a v němž se uplatnil jako iniciativní hudebník. V tu dobu 32 | ||||
|