|
| ||||
| ||||
|
byl Zvonař také učitelem zpěvu v jednotě katolických Tovaryšů. Když po smrti Píčově obdržel ředitelské místo na varhanické škole jiný žadatel, Zvonař to vel-mi těžce nesl a po nedlouhé době přijal místo ředitele hudební školy spolku Žofínská akademie. Koncem let padesátých a v prvním pětiletí let šedesátých rozvinul Zvonař neobyčejně intensivní činnost. Je vskutku s podivem, co vše vykonal tento pilný pracovník v těchto svých nejplodnějších letech na sklonku života, v době kolem svého čtyřicátéha roku, přes to, že pracoval vlastně stále v hmotném nedostatku. Vytvořil v ten čas nejvíce svých skladeb, pracoval pilně jako učitel, vyvíjel energickou a soustavnou činnost organisační a uplatňoval se jako vyspělý a bystrý hudební literát. Nebylo významnějšího národního počinu, aby se v něm neobjevilo jméno Zvonařovo. účastnil se zejména při zakládá-ní pražského „Hlaholu” a „Umělecké besedy”, velmi účinně přispěl při pracování pamětního spisu v přípravách k zřízení samostatného českého divadla, by1 spoluredaktorem hudebního listu „Slavoje”, napsal většinu hudebních hesel a první přehledný obraz dějin české hudby pro Riegrův Naučný slovník. Při této všestranné práci nese všecka jeho činnost rysy neobyčejné důkladnosti a svědomitosti, at jde o hudební skladby, články a studie teoretické nebo životopisné, díla pedagogická, historická, nebo kritické úvahy. Nelze se diviti, že při práci takového rozpětí a tako,,ré intensity, konané nadto ještě v neutěšených hmotných poměrech, si Zvonař podryl zdraví, jež bylo už od dětství beztak chatrné. Je zajisté příznakem malosti našich tehdejších společenských poměrů, že osobnosti tak význačného uměleckého významu a takové pracovní energie se dostalo teprve v posledních dvou letech života poněkud snesitelného hmotné-ho zajištění: to, když obec pražská ustanovila Zvonaře učitelem zpěvu na nově tehdy zřízené Vyšší dívčí škole a zároveň ředitelem kůru při chrámu Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Když se Tvůrce české moderní hudby Bedřich Smetana, který byl jen o několik měsíců mladší, připravoval k mohutnému rozmachu své skladatelské tvorby, byl ,jednačtyřicetiletý Zvonař na sklonku svého života. Zemřel tuberkulasou dne 23. listopadu 1865.
(Pokračování.) Dr. Cyril Sychra: Jaromír Hruška. V minulém ročníku Cyrila pan kanovník Boček reservoval mi právo, abych posoudil skladbu Jaromíra Hrušky (Mše ke cti sv. Josefa pro 4 smíšené hlasy s obligátními varhanami, opus XII.) a abych posoudil výkon chrámového sboru, který byl zachycen naší pražskou vysílací stanicí. Skladatel řídil si svou mši sám a upozornil jí nás na svoji šedesátku. Výzva pana kanovníka dala mi zároveň širší úkol: abych napsal něco soustavnějšího o milém jubilantovi. Vyjadřuji se tak důvodně: Jaromír Hruška byl především mým dobrým kamarádem, s nímž během jeho studií na mladoboleslavském gymnasiu a pak na pražské konservatoři byli jsme ve stálém přátelském a zejména i hudebním styku. Musel mne také zajímat jako syn zemřelého ředitele Františka Hrušky, o němž jako o skladateli a regenschorim vydal jsem svého času samostatnou publikaci. V prostředí tohoto listu zajímá nás umělecký zjev Jaromíra Hrušky ovšem v prvé řadě ve sféře hudby církevní a duchovní; nesmíme zapomínat, že vlastně věfšina prací komposičních u Jaromíra Hrušky patří do oboru hudby světské (světská hudba vykazuje 108 děl), někdy velmi rozsáhlých, jako třeba jeho symfonická báseň „Inultus” (opus 69), kterou jsme nedávno slyšeli v radiu (bvla komponována na krásné motivy podle Zeverovy legendy „O krucifixu"). Ňež v hudbě duchovní a církevní má Jaromír Hruška rovněž úctyhodný počet skladeb; je jich na 64, jak je uvádím na konci ve zvláštním seznamu. V duchovní hudbě, když ji máme před sebou v přehledu, zajímá nás Jaromír Hruška v prvé řadě tím, jak ze široka dovedl obsáhnouti fři themata myšlenková, jimiž jsou povahová podstata katolických vánoc a velikonoc, a potom kulí českých patronů sv. Václava a sv. Vojtěcha. Vánoční dobu zachytil nám Jaromír Hruška výstižně do piné hloubky ve vánočním oratoriu „Svatá noc”, psaném 33 | ||||
|