|
| ||||
| ||||
|
ba evropské hudby novověku, je právě barokní hudba."1 Naše hudba měla tu velké štěstí oproti krásné literatuře, u níž F. X. Šalda vytýká jako Těžký hřích, že se duše česká vyhnula baroku v XVI. a XVII. stol., že zůstala prostná a česko-bratrsky rozjímavá, trpně uzavřená do ,lusthausu srdce", to bylo její minus, a my, moderní v XIX. stol., musili jsme dohánět, čeho dědové zanedbali... Důsledkem toho, že jsme neměli renaisančně barokní poesie v století XVII. a XVIII., jest Vrchlický, zjev celým svým rázem částečně renaisanční, částečně barokní. Nebof vývoj národní duše tvořivé tudy projít musil, a neprošel-li včas, musil projíti opožděně. (Viz Šaldovu essayi „Historický Torquato Tasso, neboli před-síň k baroku".)
A v tom právě pro hudbu v jejím vývoji spočívá význam baroku, nebot barok má úžasnou osvěžující moc pro vývoj, je vvnikající excitans pro pohyb vpřed i růst do hloubky. Ovšem pro duchovní hudbu nutna jest jedna poznámka; v ní a v souvislosti s ní v hudbě církevní barok nenapinil svého úkolu; ne proto, že by nemohl, ale proto, že skladatelé baroka v tomto hudebním oboru kolikrát pino-hodnotně tvořit ani nechtěli, považujíce zejména církevní hudbu za umění lehčí-ho genru — nevyhnuli se tomu ani Jaseph Haydn, ani W. A. Mozart, poslednější jsa ovlivňován vedle baroka i rokokem. A přec, takové „Ave verum corpus”, a mnohá místa ze mší Mozartových a jeho „Requiem” z valné části, zrovna jako některé partie z duchovních a církevních skladeb J. Haydna, jsou skvělými ukázkami mohoucnosti baroka, i pro sloh duchovní, či církevní. Chybou baroka bylo také, že namnoze neznal hranic mezi tím, co je duchovní a církevní, proti tomu, co je ryze světské. A na tom právě záleželo, aby skladatel z baroka vycházející těmto nedostatkům slohovým ušel. Tohoto pochybení by1 Antonín Dvořák na-prosto vzdálen; zato jiní tu pochybili; shledávám to třeba u mše brevis Zdeňka Fibicha, jejíž ,benedicfus” vykazuje slohovou malost, hned ve dvojím směru; v tom, že příliš úzce se přiklání k starší hudbě barokní, a lépe k biedermayerovské, a že z ní právě nevybíravě přebírá to, co církevnímu slohu je cizí. A již na tomto místě chtěl bych pro Dvořákovu hudbu duchovní a církevní zdůrazniti, že ovlivnění barokním slohem u Dvořáka není ve všech skladbách stejnoměrné. Někde sbližuje se se starým slohem víc, jinde méně, ale nikdy tak, aby ze spoje nového a starého umění vycházela slohová zrůda, nýbrž všude tak, že máme před sebou dokonalou směs, vynikající povahovou svěžestí, neobyčejnou životností a všude také jasnou tvůrčí svérázností. Antonín Dvořák vytvořil si, vycházeje z baroka a ovlivňován částečně německým klasicismem, zejména beethovenovským, v hudbě duchovní a církevní svůj vlastní sloh, jehož samo-statnost byla uznávána doma zrovna jako v cizině, třebaže doma s určitými výhradami a někdy i velkými pochybnostmi. A tak u Dvořáka není řada jeho duchovních a církevních skladeb na jedné úrovni; vykazuje vzestup i pokles, podle toho, jak dalece byl zejména barokní hudbou ovlivňován. A takhle bych do řady duchovních i církevních prací Dvořákových co do úsudku stanovil pořádek: ve skladbách duchovních spoj baroka s novější hudbou nejdokonalejší, dílo nejsamostatnější, v němž barokové východisko je sotva znatelné, poněvadž je v pouhém náznaku: Dvořákovo „Stabat Mater”; něco níže nastupuje „Svatá Ludmila”. A v hudbě církevní: na prvém místě „Te Deum”, před ním ustupuje „Requiem” a zejména mše D-dur. V tomto stupňovitém odstínění skladebních hodnot duchovních a církevních děl Dvořákových odkláním se od prof. K. Steckera, jak jsem na to dříve upozornil. Ostatně v zásadě reprodukuji svoje myšlenky, vyslovené v mém článku „Za Antonínem Dvořákem” (k 35. výročí jeho smrti) v tomto listě, roč. 1939 na str. 33. až 35., pak myšlenky z mých četných kritik o provedení Dvořákových prací, zejména v tomto listě uveřejňované. V roce 1912 jsem rozebíral v časopise „Smetana” v roč. II. na stránce 231—232 Foersterovo „Stabat Mater”. Napsal jsem doslova toto: „Dvořákovo „Stabat Mater” jest mi spíše modlitba, kde ne-jde tak o konkretnosf obsahu, jako o vroucnost citu — toť vlastní smysl modlitby. Nelze se diviti, že Dvořák, hudebník čistě absolutní, nelne tolik k textu, a že s duší, překypující zbožností, v prvé řadě čirou hudbou, skrze niž nejdoko- 1 Dr. Jan Racek: Duch českého hudebního baroku. 70 | ||||
|