|
| ||||
| ||||
|
naleji dovede své myšlenky projevit, chce osvědčit velkost své planoucí vírv."
V roce 1923 na příklad, když jsem rozebíral ve své monografii „Josefa 1tZešvery hudba církevní Nešverovu kantátu „De profundis”, napsal jsem: „Přimkl se (Nešvera) k Dvořákovi docela — to je mi tak bezpečně jistým. Než co mu dal Dvořák (musím otevřít zde právě otázku, která — myslím si — je ještě dnes spornou)? Dvořák mu dal svůj vlastní sloh. Ten — pokud se v něm ve svém „Stabat” Dvořák vyjádřil — je mi divem hotovým. To proto, že Dvořák v době, kdy hudební svět stavěl se proti staré hudbě oratorní, kdy v Německu už pronik-11 Proske a Witt, kdy v reformě ani Liszt svých sympatií k reformě nezapřel, (jeho obdiv pro Stehle na př.), svou hudbu církevní právě na těchto dílech staršího oratoria založil. Vyšel z nich, na ně vštípil to, co nového dala mu hudba současná, a tak vyrostl mu jeho vlastní duchovní styl. Toho je ,Stabat” projevem nejčistším.” „Das musikalische Talent ist dadurch óekenntzeichnet, dass sein Besitzer fiir alles, was er erlebt, den unwillkúrlichen Ausdruck in Kln~,en und musikalischen Formen findet. Namentlich das, was sein Cefiihl erreot, gelanot nicht in Worten, sondern in Melodien zum Ausdruck."° Tuším, že Dessoir těmito větami výstižně vvjádřil podstatu hudebního projevu tvořícího umělce. Vvznačil tu zcela jasně, že hudebník nejpřirozeněji vyjadřuje svoje myšlenkové představy a prožitky právě jenom hudbou, která je jeho nejbližším a nejdokonalejším způsobem projevu. Ke dvěma bodům této pravdy bych dospíval: především k pravdivosti výrazu; myslím na to, zda opravdu myšlenky, ztajené v hudebním výrazu, jsou nejvlastnějším přesvědčením skladatelovým; pak k tomu, že u hudebníka jeho vědní znalost a literární poznání mohou sice míti vliv i na hudební projev (tak třeba ve volbě myšlenkových základů a jich provedení), ale podmínkou i nejhlubších projevů hudebních niiak neisou; proto měřit hudební výraz těmito předpoklady není správné, a dovozované odtud závěrv bývají někdy i klamné. Nejdříve k pravdivosti výrazu. Vzpomínám na výrok Romaina Rollanda o etických hodnotách u umělce: „Má-li umělec nějakou hodnotu, pak nesmí být pouze v jeho díle, nýbrž v celé jeho bytosti. Musíme se tedy pokoušeti proniknouti jeho osobnost. Vyslovená pravda je ve svém obsahu svrchovaně důležitá; nejen proto, abychom pochopili umělce v celém jeho povahovém základu (což bývá posfřeh spíše mravní, nežli estetický), ale začasté i proto, abychom pině pochopili jeho dílo; a právě tato souvislost už má velmi důležitý estetický základ. Náš J. B. Fórster kdysi narazil na tuto věc ve svém výroku: „Každé umělecké dílo je zrcadlením vnitřního života svého tvůrce,"4 výroku ideálním, na-psaném jistě s naprostou upřímností, bohužel výroku, který neplatí pro každého umělce a zejména ne v hudbě duchovní či církevní, jak ukáži. Ve světské hudbě nikoho nenapadne, že by skladatel projevoval svou hudbou něco jiného, nežli právě to, co je jeho nejniternějším přesvědčením. V hudbě duchovní však? Vezměme si třeba takového Hectora Berlioze za příklad. Největší skeptik, nevěří ve vlast. „Patriotismus? Fetišismus? Kretenismusl” Nevěří v Boha. Nevěří v nesmrtelnost. ,Nemám víry — zanevřel jsem na filosofii a na všechno, co se jí podobá, necht je to filosofie náboženská nebo jiná. Čtěme jeho Memoires;s vyšklibuje se církevní hudbě Palestrinově, nemá pro ni pochopení. A přec: ještě na konservatoři napsal svou mši (zveřejnil z ní „Et resurrexit” pro smíš. sbor a orchestr; má své světoznámé ,Pequiem” a téměř neznámé „Te Deum” (pro 3 sbory s orchestrem). Považují ho za církevního skladatele (Petr Griesbacher)._, Nebylo tu vnitřního přesvědčení, nebylo tu víry vůbec, bulo tu jenom estetické zanícení pro katolický ritus, pro jeho slovní doprovod při některých officiích a pak svod v titanismu Beethovenovské hudby duchovní (zejména ze mše ,Solemnis"), které ho inspirovaly k projevům tak vzácným, ve své povaze ryze katolického základu. Dessoir: ,Aesthefik”, Stuttgart 1906, str. 250. 3 Romain Rolland: „Hudebníci pří.omnosfi”, str. 116. 4 „Stůl života”: „Symfonie d-moll”, str. 57. s Romain Rolland v uvedeném díle na str. 27-28. 6 I. díl, str. 195. 7 „Reaktion und Reform”, op. 192, str. 192: ,Berlioz malt in Tónen, was Dante in seiner „Divina comedia ` geschaut: Das Jenseits des Katholikenglaubens...” 71 | ||||
|