|
| ||||
| ||||
|
tfiodu" v posledním čísle minulého a v prvním čísle nastávajícího ročníku. Maje na cestách štěstí neobyčejné, že všudy přicházívá k nejlepšímu, stalo se, že za třídenního pobytu beuronského první den byl dupplex I. el. cum Oct., druhý dupplex maj. a třetí dupplex, a tak slyšel přednášeti veškeré způsoby chorálu.
Budoucí mnichové emausští zpívají výhradně chorály sami, bez všeliké cizé pomocí. Jsouce při každodenní mši konventuální a ostatních pobožnostech na vlastních místech v lavicích presbytáře zpívají s těchto svých vykázaných míst chorál s průvodem varhan, jejichž klávesnici mnich-varhaník na klelcátku svého místa v Beuronu měl. Seděl v stejné řadě s ostatními mnichy, kteří zpívají, on pak zpěv doprovází. Ačkoli redaktor ze zásady jest proti všelikému průvodu chorálu, který varhanami doprovázeti nedopouští, aby se ne-smazala krása, volný pohyb, živé proudění, jemnost přednesu a p., zde ten slabý průvod varhan ani hrubě nevadí, proto že mezi zpívajícími a strojem doprovázejícím není mezery, nad to pak, ustavičným zpíváním chorálu dostavuje se taková jednota pěvců a stroje, která jinde a v jiných okolnostech ani mežna není. Mnichové přednášejí chorál celkem velmi jemně, piný hlas málo kdy se ozve, ale z každého slova zpěvně pronešeného slyšíš ozývati se hloubko smyslu pojmutého a líčeného od lidí hluboké víry a dětinné zbožnosti. V tom jest to celé kouzlo. Proto ten jejich chorál tak jímá, jako nikde jinde. Zde se ho mniši prostě modli. Chorál jest vždy takový, jako jsou duše zpívající. Zde v duších jest posvátný klid a odtud ta jeho harmonie a krása. Jaký kdo jest, takový chorál zpívá. Chorál jest zrcadlo, v němž ob-ráží se duše zpívajícího. Affektace zůstává affektacf, zbožnost zbožností. Chorál jest kriterium smýšleni. Před oltářem sbor duchovních pěvců, tot ideál liturgické bohoslužby, jak původně bývalo. Odtud svatyně oltářní chórem slove. Zivý věnec vine se kolem oltá*e. V takovém uspořádání teprve pochopuje se náležitě, co to jest a v čem záleží — liturgická bohoslužba. Vzájemnost a jednota oltáře a choru, kněze a lidu, Beránka Božího a křestana, Boha a člověka zde názoruě před oči se staví. Kněz intonuje, chor pokračuje. Celebrant počíná „Gloria in excelsis Deo” a již jásavě mu odpovídá a pokračuje celý sbor kněží u oltáře a mnichů na sedadlech, „et in terra pax hominibus” a ,již již viní se ty proudy a místa na místo a ozvěna jejich odráží se od malovandch stěn a doznívá ve klenbě oblohu značící. Zde všecko od oltál•e vychází ak oltáři se vrací. Zde pochopuje se teprv řádné ten hrůzný nesmysl a zlořád, když na slova „Gloria” odpovídá se nějakou čtyr- neb víceřádkovou písničkou v řeči neliturgické a proti-zákonné. Když opat sedí na svém trůnu a po stranách jeho assistence a po stupních kolkolem jeho akolité a v lavicích po obou stranách ostatní mniši a všechno zpívá a jásá o závod s přírodou za krásného jitra jarního, tut chrám s nejsvětější oběti jest již otevřeným nebem, do kterého člověk duševním okem, ale ještě zastřeným závojem tělesným se dívá a nápodobí ten zpěv kůrů andělských, zástupů blahoslavenců zpívajících kolem trůnu Beránkova věčné : „Sanctus !” Tak to má býti! Opat kláštera jest otcem mnichů, před-stavený semináře jest otcem budoucích kněží. U oltáře se shromažduje tu duchovní rodina. A takovou hudbu posvátnou jim předpisuje Církev. Krásnějšího cos a vznešenějšího na světě není. Jen v nebi chorál bude velebnější, poněvadž bude věčný. Taková liturgická mše orientuje a povznáší, vzdělává lid a potěšuje anděly Boží. Až tak zase bude v klášteřich a seminářích, vznešená hudba posvátná rozhosti se po veškerých chrámech měst a dědin milené vlasti. Velkolepá bohoslužba katolická bude zase ctěna a milována. V srdcích uhaslých rozníti se zase ten starý žár nyní namnoze pod popelem po-vrchnosti doutnající. Nežádá se, aby všady tím způsobem zpíval se jen chorál, proto že není každý chrám kostelem řeholním a každý člověk mnichem a proto že umění církevní pokročilo a zlatým ovocem strom církevní ozdobilo ; ale na sídlech a seminištích duchovního života bohoslužba liturgická bez chorálu býti nemá. V Beuronu před lety redaktoru otevřel se nový svět. Zde tou celistvostí a úzkou souvislostí celebrujícího kněze a odpovídajícího sboru viděl se pošinuta o mnoho století na-zpět v dějinách života církevního a čeho druhdy v kněhách historie se dočítal, zde v živém obrazu znázorněno spatřil. Na takovém příkladu nabývá člověk přesvědčení, že zdánlivě chudý chorál i k neivyšší liturgické oslavě dostačuje, že řeč hudební, kterou církev zplodila a ustanovila za úřední k výkonům svým, nejvznešeněji vyjadřuje myšlénky své při konání svatosvatých tajemství. Klášter emausský stane se vyvoleným sídlem zpěvu chorálního a spojencem jednot Cyrillských. Casopisy pro hudbu kostelní doma i za hranicemi přejí štěstí Praze z příchodu takových pěstitelů chorálu, uveřejňujíce zároveň list našeho v Pánu zesnníého krajana Dr. Ambro-,a, který dne 24 března 1876 v záležitosti té napsal list příteli svému West- | ||||
|