|
| ||||
| ||||
|
Nebo jaké pofíže máme při výkladu B~efhovenovy hudby duchovní, zejména u mše ,Solemnis", kde se mluvilo o jeho atheismu, pak o jeho určitých pochybnostech (způsob výrazu v jeho ,Credu"), o jeho filosofujícím základu$ a jenom ojediněle o ryzí církevnosfi jeho práce.' LI nás zase u J. B. Foerstera hledalo se a hledá se dosud českobratrství, ba i akatolicismus v jeho životním světovém názoru — snažil jsem se věc uvésti na pravou míru ve svém jubilejním článku o J. B. Foersterovi.10
Pátráme-li o ,osobních vztazích skladatelů k jich uměleckým výtvorům, není to vždycky jenom vědecká zvídavost, ale mnohdy, ba velmi často, i pomoc pro zpevnění, ba někdy až k vytvoření ryzího estetického soudu, pak už práce pro umělec-ký výstih nezbytně nutná, a to je i případ Dvořákův. O víře Dvořákově v Boha, a to ve způsobě kafolického vyznání víry, není u mne pochyby zrovna jako ne o tom, že Antonín Dvořák z prostředí této víry vycházel, kdykoli co tvořil z pro-středí hudby duchovní či církevní. Odkazuji tu na svoje vývody, uvedené v mé stati ,Za Antonínem Dvořákem" v Tomto lisfě.11 Zdůraznil bych tu jenom, že Dvořáka v jeho světovém názoru vždycky vedla představa o jsoucnosti Boží, že jí naplňoval celý svůj život, každý svůj větší počin jí podkládal, a že tam, kde dospíval k projevům vyšších citů, zas je napájel touto velkou věrou. Chtěl-li do hloubek na příklad vyzpovídati se z lásky k vlasti, spájel tuto velkou lásku s láskou v Boha, jíž nezapomínal nikdy a nikde. Víra Dvořákova byla pevná, byla stálá a neměnná, nepochybovačná. Neuvažoval, nerozbíral, ale vždycky z vroucného srdce miloval svého Boha. Dvořák byl tolik upřímný, otevřený, že právě na něho dopadá uvedená Rollandova věta do posledního písmene. A proto nelze mi přijmouti mínění, že Dvořák byl nějakým duchem filosofickým, snad pantheistou, nebo umělcem, uvažujícím jiný podobný metafysický směr. Nevěřím, že by Antonín Dvořák byl napsal jediné své dílo v tomto oboru pod nějakými dojmy z přírody, po nějakých všeobecných úvahách, či snad dokonce rozporech, mířených na poslední věci člověka nebo světa; nikoliv. Původem jeho kontemplací byla jenom víra, víra bez pochyb, zjasněná, pevná, ustavičná, v onom způsobě, který mu dávalo náboženství, k němuž se hlásil. Stojím tu vedle prof. Karla Steckera, který napsal: „Dvořák, pravou zbožností prodchnut a v službách hudby chrámové druhdy léta ztráviv, po vzoru velkých svých předchůdců neváhal textům liturgickým celou duší se věnovati."11 A o podstatě duchovní hudby Dvořákovy S,,ecker takto se vyjádřil: „Svým ryze církevním rázem, svoú velebnou mohutností, jednak i neskonalou něžností a vroucností citu vyniká práce Dvořákova nad soujmennými plody skladatelů starších, jež nejednou při vší ušlechtilosti jeví se nám býfi hudbou světskou, ozdobami vyšperkovanou."13 Nyní k oné vědní znalosti a literárnímu poznání u Antonína Dvořáka. Nejsou u Dvořáka nijak velké, a pokud se týče předpokladů pro nějaké metafysické uvažování, nejscu dány vůbec. Ne rozum, ale cit, ne myšlenková úvaha, ale citové hnutí — odtud prýštil všechen umělecký Dvořákův projev, a tak o našem Antonínu Dvořákovi by lehce mohla býti napsána věta, jíž kdysi Rolland charakterisoval Césara Franka: „Ze všech rysů jeho krásné mravní povahy byla nejpozoruhodnější víra."14 Dvořák není z rodů hudebních skladatelů, jakými byli v Německu skladatel, filosof, estetik Richard Wagner třeba, nebo Fr. Liszt a řada jiných; u nás J. B. Foerster a Karel Sfecker. Fr. Liszt, abych zůstal v ovzduší hudby duchovní a církevní, byl estetikem jich, byl sčeflým, přemýšlivým člověkem, a jeho slovní výraz byl tu vzácný, af zachycený z jeho výroků, af vydaný v písmě, af vydaný v estetických pojednáních, či jeho vysoce zajímavé a tolik obsáhlé korespondenci; byl to vynikající člověk i v písmě, a jedinečná forma, která úpině odpovídala jeho rozložitému intelektu a slohu až barokní krásy, byl 8 Paul Bekker: „Beethoven”, Schuster & Laeffler, Berlin, str. 377- 9 Griesbacher v díle uvedeném, str. 200. lo „Cyril”, roč. 65., str. 77-80. 11 Týž časopis, roč. 65., str. 33-35. 12 Antonín Dvořák (Sborník statí o jeho díle a životě). Praha 1912. Nákladem „Umělecké Besedy”. Stat: Karel Stecker: „Kantáta a hudba církevní”, str. 229. 13 Tamtéž, str. 231. 14 Uvedený spis, str. 118. 72 | ||||
|