|
| ||||
| ||||
|
právě essay — jak to výstižně kdysi zdůvodnil Dr. Julius Kapp. Plny vděků jsou právě jeho dopisy, zejména kněžně Wittgenst;.inové. Jak krásně tu Liszt vyjadřuje svou sílu víry v Boha, kterou hájí, o ní nepochybuje, z ní má požehnaný denní chléb pro svůj život: brání ji proti rozryvné filosofii Proudhonově,15 nepřeje si pro sebe ničeho více, než aby zůstál věrícím až do posledního dechu svého života," ve věcech své víry ujišfuje se Pasqualem a sv. Augustinem.l' A důležitý příspěvek pro výklad osobního vztahu umělcova ke komposici jeho jedné velké práce v církevním slohu („Ostřihomská mše") ; v dopisu Gillovi (1856) : „Můžete býti ujištěn, že jsem svou práci nekomponoval... nežli z pravdivé nejnitřnější víry svého srdce, jak jsem ji v sobě choval od svého dětství. Genifum, non factum — a proto musím říci podle pravdy, že jsem se ve mši více modlil, nežli skládal.” „Der kirchliche Komponist ist auch Prediger und Priester und wo das Wort fiir die Empfindung nicht mehr ausreicht, beflúgelt und verklárt es der Ton,” píše Herbeckovi (1857).
Dvořák nebyl dále ani z rodu církevních skladatelů dra Fr. Witta, I. G. E. Stehle, P. Griesbachera a jim podobných -- nebyl tu ani spřízněn s naším J. B. Fcersferem a Karlem Steckerem. A přec: J. B. Foerster a Karel Stecker — par mobile frafrum — jak tito Dvořáka obdivně milovali? „Viděli jsme u nás po-vstávati díla, jež zůstanou navždy přičtena mezi nejznamenitější plody ducha lidského, jmenuji jen Dvořákovo ,Stabaf Mater”; vzpomeňte těch dob, a budete cítiti to, co jsem chtěl vysloviti"18 (v Hamburku 1889). A J. B. Foerster jinde: „V nářek a stesk otroků a přemožených zní v jeho křišfálově čisté hudbě, - to-dotknuté chmurami filosofické pochybnosti, rajská útěcha doufajícího, radostný smích vítěze."1” Jestliže Antonín Dvořák ve sféře vědy i krásné literatury se ne-projevuje, hloubce jeho hudebního projevu to nijak nevadí, a to právě v tomto prostředí hudby duchovní a církevní. „Církevní umění však vyžaduje duše, která věří, duše, která cítí, duše, která živě věříc a která opravdu hluboce citová, dovede prositi, káti se a modliti se.” Tak to přesvědčivě vyjadřuje P. Griesbacher,20 ono velké tajemství šfastné tvorby v hudbě duchovní a církevní, onca nevysýchající pramen vody křišfálově čisté. A jestliže píši ze všeobecného postřehu o duchovní a církevní hudbě Antonína Dvořáka, nemohu vynechati jedné důležité věci: jeho poměru k německému cecilianismu a našemu cyrilismu, chápaným jako novým opravným směrům v hudbě církevní; ne ovšem v jejich původní podstatě, nýbrž přizpůsobeným vývojovým podmínkám ve vztahu k nové světské hudbě každé doby. Je snad do-sud názor, že ovzduší těchto opravných snah bylo příliš těsné pro veleducha Dvořákova. Je to omyl. Začal s ním V. J. Novotný, když kdysi v „Daliboru"21 po-dával svou kritiku Dvořákova ,Stabat Mater”. Prof. Karel Stecker mě1 stanovisko příbuzné: „Zcela samostatnými, ojedinělými přímo zjevy skladby chrámové jscu veledíla Dvořákova, předem jeho Mše, Requiem, Te Deum. Svým vokál-ním úborem zdánlivě se kloní Mše Dvořákova k zásadám reformy, při bližším přehledu však hlásí se k slovu skladatel světoznámého ,Stabat”, ° a jinde: ,,... dvojice Bach-Handel rozšířena ve trojici monumentálním dílem Dvořákovým, jímž vstoupil sice zřejmě ve šlépěje Hándlovy, osvěžil však dílo své živly zce'.a novými, vedle moderního výrazu, totiž předem duchem slovanským j--prodchnuv."ss Stecker tu probírá „Svatou Ludmilu”. Opět jinde (v Hudebních formách) církevní skladby Dvořákovy Stecker staví pod vliv církevní instrumentální hudby Beethovenovy. A přec: smíšení stylu palestrinského s moderními vymoženostmi výrazu bylo is ,Lettres des Franz Liszt a la Princesse Carolyne Sayn-Wittgenstein — edittés par La Mara, Leipzig 1900 Breitkopf & Hiirtel, str. 243. 16 S.r. 243. 17 Str. 290. Š8 „Dali' or”, 1890, roč. XXI., J. B. Foerster: 13 „Stůl života”, stat' „Antonín Dvořák”, str. 95. E0 Viz jeho dílo uvedené v poznámce 7., str. 2. El ,Dali"or ", 1881, roč. III., str. 1. Y2 „Památník na oslavu 5,'letého panovnického 23 Viz publikaci v poznámce 12 zmíněnou, str. „Siegfried Wagner a Lorenzo Perosi”, str. 182. jubilea Františka Josefa I. 1898, II. díl, str. 44. 231. 73 | ||||
|