|
| ||||
| ||||
|
by až příliš jasně světské. Jinak hudba Musilova „Stabat Mater” ve své převážné věfšině má ráz rozhodně duchovní, zřejmě hledá svůj víor zrovna jako Dvořákovo „Stabat Mater” ve starší době oratoriové, zejména u Haydna a Haendla.
Dal jsem trochu širší základ pro rozborný výklad tohoto Dvořákova díla. Sledoval jsem tu dvojí cíl: nejdříve abych dolíčil podivuhodnou samostatnost duchovní hudby Dvořákovy. Je tu sotva znát v této jeho skladbě vliv hudebního baroka, a to jak navenek, tak i zevnitř. Skladbou také proniká monumentálnost Beethovenovského rodu, ale vedle ní uplatňuje se neobyčejnou měrou lyričnost projevu, af v partiích sólových či sborových. Ani hluboké dramatičnosti výrazu akladbě nechybí. Ale tato snaha pro vypjatější výraz nenese s sebou ani stínu z prosfředí světského, nebof celá koncepce je vyjádřena v duchu ryzí hudby cír-'kevní, ani ne už duchovní. Chci tím říci, že všechna hudba Dvořákova „Stabaf” vzdor tomu, že ve svém obsahovém základu by pafřila do sféry hudby duchovní, zůstává v ovzduší přísného výrazu církevní hudby, a to hlavně z toho důvodu, že není ve skladbě takřka místa, které by mělo jenom nádech ryze subjektivního -projevu, jenž právě pro oratorní hudbu je beze všeho přípustný. Celé „Stahat” Dvořákovo má ráz spíš modlitby, nežli lícně děje zdreujícílio obsahu. Jenom epičnost a lyričnost vyvěrá z díla — to vše uchovává této skladbě Dvořákově povahu církevnosti. Tímto zvláštním svým základem liší se „Stabaf” Dvořákovo od „Stabat” Verdiho, jež má mnohou partii spíše jevištního charakteru, p,o~něvadž dramaticky už je poměrně hodně vypjato. „Stabat Mater” Antonína Dvo--řáka je mi ze všech těchto důvodů skladbou jedinečné tvůrčí originality, uhajuje svéráz české duchovní hudby Dvořákovy nejdůrazněji a nejpřesvědčivěji. B),,SVATÁ LUDMILA". Máme-li určiti význam tohoto díla Dvořákova v jeho hudbě duchovní, učiníme nejlépe, když vyjdeme ze srovnání mezi ním a Dvořákovým „Stabaf Mater”. „Svatá Ludmila”, jak je nesporno, vykazuje daleko bližší vztah k barokní hudbě nežli ,Stabat Mater", kde je tento sotva zjistitelný. Platí to zejména o výstavbě nádherných sborů u „Svaté Ludmily”, připomínajících už živěji svou koncepci mohutné sbory podle vzoru Haydnova a Haendlova. Jasnější blízkost tohoto oratoria Dvořákova s oratorní hudbou jmenovaných skladatelů neznamená ni-kterak, že by genius Dvořákův tolik nebyl vydal ze svého, aby skladba nemohla 'býti kvalifikována jako výtvor samostatný, původního rázu. K usamostafnění po-máhá dílu jasná a pronikající českost ve výrazu, jež je dána mezi jiným také tím, že využitkováno Dvořákem více nežli jin dy i slovo a věta. Právě českost je to, jako výrazový prvek, který zase u této skladby vystupuje ostřeji, nežli je tomu, u „Stabaf Mater”. Je třeba zjistiti si myšlenkový i formální vztah skladatelův k této jeho práci. Dvořák, jak se podává z celého obsahu nijak zvlášť hodnotného libreta Jar. Vrchlického, bral do ruky epickou báseň „Svatá Ludmila” jako hluboce věřící ka--folík i jako člověk vlastenecky vroucně cítící. Chápeme, že obsah libreta byl mu svrchovaně sympatický: únik českého lidu z pohanství, přijetí křestanství, a to právě representanty lidu kněžnou Ludmilou a knížetem Bořivojem; a tak se báseň vyvíjí. Lid vzývá svá božstva; přichází Ivan, který kácí modly pohanské v prach a staví v jejich místa kříž. Kněžna Ludmila kříž přijímá s nadšením a -s ní i její ženich Bořivoj, když slíbí přijmout víru křesfanskou a když Ivan kněžně poradil, aby mu ruku podala. Závěr díla tvoří křest kněžny Ludmily i knížete Bořivoje, jenž je provázen starobylou písní „Hospodine, pomiluj nyi”. K tomuto textu Dvořák dovedl komponovat hudbu prolitou hlubokým náboženským i vlasteneckým procítěním. To je jedna z velkých Dvořákových zásluh: „Svatá Ludmila” je komposicí, v níž češství Dvořákovo bylo projeveno ve své piné hloubce a snad nejkrásněji. Vděčme skladateli za to? Vedle tohoto dvořákovského češství docela jinak se vyjadřuje češství Bedřicha Smetany, objevitele naší české hudby; češství smefanovské má v sobě jenom prvek národní, nikoliv náboženský; teprve u J. B. Foerstra setkáváme se s příklonem k češství dvořákovskému. Foerster zrovna jako Dvořák do tohoto pojmu vsadil náboženství a vlast jako prvky pojmofvorné; Foerstrovo oratorium „Svatý Václav”, tof po-kračování Dvořáka v tomto směru vývoje české hudby. 77 | ||||
|