|
| ||||
| ||||
|
koli církevní hudby, jak ho určil ve své mši C-dur Beethoven, s Beethovenem skoro současně. Dvořák s beethovenovským fitanismem i v „Requiem” má leccos společného (fuga: „Quam olim Abrahae"). H. Berlioz, tento ve své povaze tolik rozvratný člověk, píše jednu ze svých nejkrásnějších skladeb v „Requiem”. Jenže bez osobního hlubokého vnítřního vztahu k liturgickému textu; je zchvacován obsahem textu a lákán zejména vyzdvihnout jeho dramatické základy, které pro-pracovává až do zdrcujících momentů; jsa mistrem kontrastu, hledí i v lvrických partiích vytvořiti přiléhavý v hodnotách pendant (tenorové sólo v ,Sanctus"); tu Berlioz hodně se sbližuje s Beethovenem (viz ,Benedictus” ze mše „Solemnis"). Dvořák s Berliozem nemá mnoho společného. Bvla to právě hlubvká víra Dvořákova, která ho vedla i při koncepci tohoto díla; Dvořák splynul úpině s duchem textu, jenž mu byl nejpřiléhavějším výrazem pro jeho modlitbu za duše zemřelých; v jeho „Requiem žije spíš epika a lyrika — ne tolik dramatičnost. Někdejší poznámka Leoše Janáčka, že Antonín Dvořák, než komponoval svoje „Requiem”, rozčileně listoval v „Requiem” Berliozově, neměla věcně téměř žádného významu. „Requiem” Dvořákovo má docela jiný povahový základ, nežli „Requiem” Berliozovo.
Guiseppe Verdi a jeho „Requiem”. Bvl to rovněž člověk katolicky věřící. Jeho význam tkví v jevištním dramatu. Nebyl tu člověkem úsměvným. Do prostředí duchovní hudby se dostává zejména svým „Stabat Mater” a „Í;ecYuiem” ~ ač ne-lze přehlédnouti ani jeho ,Quadro pezzi sancti” — ono menší „Štabat Mater” v nich je prací velmi půvabnoul). Operní skladatelé nemívají štěstí ve skladbách duchovních (zrovna jako ne jevištní zpěváci) — takový Richard Wagner se svým vynikajícím dílem pro 3 mužské sbory: ,Das Liebesmahl der Aposfel” je výjimkou. Bývají to silné dramatické akcenty, jimiž jejich hudba duchovní trpí. To je i případ Verdiho. Jsou mnohá místa v této skladbě, a to zejména místa silného citového vzruchu, jak je vyvolává text, kde partie dramatického vypětí, zrejmě realistického základu, se snahou projeviti se v pravdivých a proto netlumených tvrdých barvách, už vypadají z duchovního základu skladby. Tu zhusta ustupuje vokální charakter skladbv instrumentálnímu podkladu, kterýžto n°-poměr duchovnost skladby jenom ďále zatlačuje a vyvolává představu ovzduší skoro jevištního. Štěstí, že tato místa nemají nadvlády; hlavní zůstává přec jenom lyričnost projevu takové nadsmyslné vroucnosti a hloubku, jaké bychom od operního skladatele sotva čekali. Je pino zajímavých jednotlivostí v této skladbě. Tak třeba „Sanctus” a docela i v části libera me Domine" — vznosná jubilující náladovost, tak zradostněná, že vymyká se tomu, jak slýcháme „Sanctus” ve smutečních mších (vizme třeba „Sanctus” v Berliozově „Requiem"). Než přes ty-to nedostatky a nedostatek slohové j °dnotnosti je „Requiem” Verdiho prací velmi pozoruhodnou, zrovna jako jeho „Stabat Matero němž psal kdysi J. B. Foerster (v „Daliboru” 1900 na str. 83.): „Vznešená krása Madon Boticelliho mluví z této hudby, krása téměř světu uniklá, prostá pozemskosti, avšak přece se sladkým dechem smyslného dědictví Fra Filipa.” Dvořák vedle Verdiho: ve svém „Requiem” Dvořák vzdal se všeho, co by znamenalo nějaký jevištně vzrušný dramatický přízvuk — ani stopy po hudbě jevištní — o to předčil tu Dvořák Verdiho. Při tom v lyrice zejména uhajuje si Dvořák svébytnost svého projevu — svádivé italské melodice (pro její sladkou krásu) Dvořák nikde nepodlehl. „Requiem” Brahmsovo — „Ein deutsches Requiem”. Poměr Dvořáka k Brahmsovi byl důvěrný — osobně i umělecky; mohlo by se lehce souditi na blízkou příbuznost právě těchto skladeb; v hudebních prvcích do jisté míry jako jinde lze: jasně vytušit příbuzenství Dvořáka s Brahmsem, zrovna jako v základě hudbv obou, jež byla u obou absolutní, ne programní; než ve způsobu pojetí je tu tak-řka různorodé pojetí; životní názor Brahmsův o posledních věcech člověka: „Denn alles Fleisch ist Gras und alle Herrlichkeit des Menschen wie des Grases Blumen; das Gras ist verdorret und die Blumen abgefallen” — z toho usuzuje Walter Niemann ve svém skvělém díle „Brahms” na protestantismus Brahmsův, (str. 354.), v jehož duchu Brahms svoje dílo založil; a Niemann dovolává se i průvodu svědeckého pro toto svoje tvrzení: ,Nur ihm, der seinem Freunde von der Leven gestand, dasz er als echter Norddeutsche jeden Tag nach der Bi- 79 | ||||
|