|
| ||||
| ||||
|
bel verlange, keinen Tag ohne sie vergehen lasse ... konnte diese... Verwirklichung seiner Idee so schón und so feinfúhlig in der Zusammenstellung des Textes gelingen` LI nás koncepce Brahmsova „Requiem” vykládá se daleko volněji, bez ohledu na jeho náboženské přesvědčení zrovna jako u Dvořáka, kde speciálně v tomto případu se mluví o zážitcích z přírody (na Sychrově) a o filosofujícím duchu Dvořákově. Takový výklad Dvořákova „Requiem” vzhledem k tomu, co jsem rozvedl v úvodu této své práce, není odůvodněn. A tak správným zůstane výklad Steckerův o základním pojetí Dvořákova „Requiem”; výklad, který nepřímo vycházel z určitého náboženství Dvořákova, pod jehož vlivem Dvořák svoje „Requiem” koncipoval, psal, a proto obsah textu vykládal hudbou; jiní tento způsob výkladu Dvořákova díla popřeli.
Pokud se vlastní hodnoty tohoto díla Dvořákova týče, mohu napsati, že nemá oné jednotnosti slohové, jakou je neseno jeho ,Stabat Mater", třebaže po vnější architektonické stránce právě „Requiem” je vystavěno na základě motivu, ocítajícího se v prvých taktech ,Kyrie". Ale jinak je to dílo psané úžasnou tvůrčí silou, vychází zřejmě z hudby baroka; vídeňský klasicismus i tu projevil svůj vliv; vedle nejvýznačnějších smutečních mší světa si uhajuje Dvořákovo ,Requiem" místo samostatné, zejména i ve směru svého pojetí, jak to asi vyplynulo z mých pokusů o srovnání s vynikajícími pracemi světových skladatelů. B) ,TE DELIM". Dvojího je nám třeba, abychom spolehlivě mohli určit hodnotu a význam tohoto podivuhodného díla Dvořákova: je vhodno nejprve je porovnat s pracemi druhých skladatelů, s pracemi téhož slovního základu a zásadně téže slohové povahy, a pak položit tuto Dvořákovu skladbu vedle oněch jeho komposicí, které náleží do oboru duchovní a církevní hudby; pak bude možno Dvořákovo „Te Deum” i náležitě utřídit. Ze skladeb s Dvořákovým „ Ze Deum” blízko spřízněných bych vzpomněl stej- nojmenných prací Hectora Berlioze a Antona Brucknera. Berliozovo „Te Deumvím, že je skladbou naší veřejnosti neznámou; dočista neprávem — v l:cčems,,Te Deum” Berliozovo vyniká i nad známé „Requiem”. „Te Deum” mne upoutává svou slohovou jednotností, jíž „Requiem” postrádá; vynucuje si podiv svým sborovým základem: psáno pro 3 sbory (I. sbor: sopran, I. tenor a bas, II. shor: sopran, II. tenor a bas, III. sbor: sopran a alt) má pino vynikajících míst, (zejména tam, kde pracuje s volným kontrapunktem) z nichž plyne, že skladatel pilně se zabýval staroklasickou hudbou duchovní (třebaže ve svých memoirech odsudkem odbyl na příklad Palestrinovo ,Stabat") ; jinak vychází Berlioz z Be--thovenovy hudby duchovní. V celku je vedena skladba širokými tahy většinou v jásavých barvách. Brucknerovo „Te Deum” (z něhož vytvořen dodatečně závěrečný díl jeho IX. symfonie) je skladba monumentální výstavby, jejímž hlav-ním materiálem je mohutný čtyřhlasý smíšený sbor, zasazený do samostatně založeného průvodu velkého orchestru — skladba jako výtvarný masiv, působící velikostí svého vzhledu a zároveň jednoduchou, ale schvacující architektonikou. Vedle těchto dvou skladeb je Dvořákovo ,Ge Deum" něco docela jiného; u Brucknera vůbec, u Berlioze z většiny je je Deum" rozjasňujícím hymnem chvalozpěvu úžasné síly i hloubky, který dává skladbě přesný výraz. Jinak „Te De-um” u A. Dvořáka. LI něho hlavně začátek i konec skladby jsou piny chvalozpěvního jasu; naproti tomu střed (začíná se větou: „Sanctus, sanctus Dominus Deus Sabaoth”, nesenou solisticky v základě za průvodu sboru zrovna jako část další: ,Dignare Domine" sopránové sólo) — to ja hluboká, vřelá modlitba vroucí víry, bezvýhradné oddanosti v Boží jsoucnost, jíž se skladatel klaní, k níž ruce spíná, aby ji zas v konci velebil; tu dva sólové hlasy (soprán a bas) jsou hlavními nositeli projevu, jež doplňuje sbor i orchestr ve funkci doprovázejícího činitele. Tímto svým rozjímavým rázem zaujímá Dvořákovo „Te Deum” postavení velmi -osobité. Je zajímavo, že „Te Deum” J. B. Foerstera, jedna z nejmladších prací mistrových, je navenek podobně zkonstruováno, ne ovšem do samostatných čísel rozvrstveno. 80 | ||||
|