|
| ||||
| ||||
|
Není nezajímavo srovnat Dvořákovo „Te Deum” s jinými jeho pracemi z oboru duchovní a církevní hudby. „Žalm 149.” stojí jeho „Te Deum” námětem nejblíže — nikoli povahové. Široké, vznosné tahy žalmu nejsou spřízněny s meditativním rázem středu „Te Dea”. Zato ,Stabat Mater", toto slohově nejryzejší, nejpůvodnější dílo Dvořákovo, má partie, které jsou v nesporné souvislosti s některými částmi „Te Deum” — basové sólo v „Te Deum”: „Tu Rex gloriae, Christe” koresponduje v celém svém pojetí s oddílem: „Fac, uf ardeat cor meum” ze ,Stabaf' -- s tímto lyrické partie „Te Deum” mají blízkou příbuznost, jenže jsou volnějšího založení. Vůči jasnějším místům ,Requiem" i „Mše” vykazuje „Te Deum” příbuzenství; „Sv. Ludmila” se od „Te Deum” vzdaluje více, zejména ve výstavbě sboru; rozsáhlá sborová fugata, to není způsob pojetí slavnostní nálady, jak ji přináší sbor v „Te Deum”; tu Handel nebo Haydn už neovlivňuje; koncepce sboru je spíš homofonního základu, je v podstatě stručná, průhledná; z nádhery baroka, z jeho bohaté barvitosti, vznosnosti nezůstává nic nežli základní pojetí výrazu pro průvod v začátku i konci, pojetí ovšem intuicí dvořáklovskou už osobitě vypravené.
A nyní k pokusu o rozhodnutí, kam lze vřadit Dvořákovo „Te Deum”. Stavím je do hudby duchovní, nikoli církevní: je poněkud volnější v projevu, nežli aby zapadlo v hudbu církevní. Vzpomeňme jen oněch hymnů „Te Deum”, které do církevní hudby zapadají nesporně. Na dvě „Te Deum” Edgara Tinela vzpomínám; na ono šestihlasé s průvodem varhan (u nás je neznámé), pak na ono pro smíšený sbor a varhany — dvě nádherné práce, ale přísně církevně-katolického ducha (to Tinelova oratoria ,Godoleva" a ,Franciscus" mají hudbu daleko volnější a řadí se právem do prostředí hudby duchovní) ; a je Deúm" od J. G. E. Stehle cituji (pro smíšený dvojsbor osmihlasý z roku 1898) jako příklad přísné hudby církevní. Také „Te Deum” našich skladatelů — at ona dvě od Fr. Picky, či šestihlasé „Te Deum” od J. B. Foerstera, nebo pěfihlasé „Te Deum” od K. Sfeckera i velké „Te Deum” V. Říhovského jsou zcela jiného prostředí, nežli je „Te Deum” Antonína Dvořáka. I „Te Deum” J. B. Foerstera má církevnější ráz nežli „Te Deum” Dvořákovo — toto nám zapadá více do prostředí hudby duchovní. C) MšE D-DUR. Domnívám se, že ještě dnes může býti sporno, kam je fřeba vřaditi tuto mši. Již v zásadní otázce není docela jasno. Náleží mše do duchovní či církevní hudby (f. j. do hudby, jež má k liturgii přímý nebo nepřímý vztah)? Abych zjednodušil tuto otázku, nemíním se zabývati vnějšími důvody, jež by mohly určovati cí1 mše (af už je to skutečnost, že mše byla komponována pro kapli v Hlávkově sídle v Lužanech, či smysl dopisu ze 7. července 1889 Simrockovi, v němž se mluví o koncertní síni, kde má býti provozována). Sloh mše je zřejmě toho rázu, že svým obsahem vyhovuje celkem požadavkům zpěvu liturgického podle dnešního názoru; svědčí tomu nejlépe ,Credo" ve své povaze jednolitého rázu, podivuhodně vzhledem k druhým skladbám Dvořákovým zklidněné, bez subjektivních výrazových míst, vyjadřující hloubku Dvořákovy víry v Boha, víry v na-prosté odevzdanosti a důvěře. Objektivita výrazu — tento pojmový znak katolické hudby církevní — je v této mši jasně zachována. Ani ,Gloria", jež svádí mnohé skladatele právě pro velké možnosti pro dramatické vypravení, nevykazuje míst, která by byla prolnuta snahou po ryze subjektivním vyjádření, zejména po výrazu příliš prudkém — Dvořák dovedl tu respekt-ovaci onu mez, jež je dána mezi tím, co je ryze církevním, a tím, co patří do prostředí světského. Než tím daleko není vyřízena věc klasifikace Dvořákovy mše. V naší církevní hudbě ještě dnes zcela jasně vystupují znaky onoho velkého reformního usilování pro obrodu katolické hudby církevní, jež přišlo k nám z německého .Řezna (Regensburg) a bylo neseno i směry Proske—Witt. Ú nás zastánci této školy řezenské byli: F. Z. Skuherský a J. Foerster. Skuherský — jako učitel i teoretik a skladatel — vychoval nám svou školu oddaných žáků; z nich nejlepší byl K. Stecker; Stecker projevil se ve své mši ,Solemnis" tak nově a osobitě, že neváhal jsem mu přiřknouti místo zakladatele dalšíll,o směru vývoje naší české hudby církevní, v němž Steckera sledovali: Fr. Picka, Edvard Tregler a jiní. J. B. 81 | ||||
|