|
| ||||
| ||||
|
mená mezník. Dvořákova mše D-dur je práce vysokých hodnot a má čestné mís-to vedle ,Pequiem" a „Te Deum"'Dvořákova; i její zvuk je světového rázu. Přes to přese vše Steckerova mše ,Solemnis” zejména do původnosti výrazu Dvořákovu mši rozhodně předčí. Trestuhodná nevšímavost naší hudební veřejnosti k tomuto jedinečnému dílu církevní hudby české zaviňuje, že dodnes téměř si ni-kdo neuvědomil jejího významu a nedohodnotil Karla Steckera jako vynikajícího církevního skladatele. Ani so12mní mše Josefa Foerstra, F. Picky, Ed. Treglera vedle Dvořákovy mše D-dur nijak nezanikají, jsou s ní na úrovni a dokládají jenom, jací velcí lidé, tvořící ve sféře hudby církevní, u nás donedávna pře-hlížené, mezi námi byli.
Položíme-li Dvořákovu mši D-dur vedle jmenovaných mší, a zejména vedle mše Steckerovy, vidíme na prvý pohled naprostý rozdíl mezi Dvořákem a našimi církevními skladateli a nejenom těmi, které jsem citoval, nýbrž téměř všemř. Čtěte se mnou třeba ,Kyrie" ze mše Dvořákovy. Melodicky, rytmicky — vůbec celou svou fakturou je to hudební projev, jenž prýští zřejmě z církevní hudby barokní (tak zejména i ono: ,Christe, Christe eleison"), to platí i o závěru v „Gloria”. Hledejte, prosím, v kterékoli mši našich i cizích církevních skladatelů fugatové závěry v těchto dílech mše; bude chudičký výsledek ve věci, která aspoň zevnějškem by ukazovala na barokní prostředí — sám však uvedu vám /e~ den příklad: jsou podobné závěry v Ncšverově mši Jubilaei solemnis", ale hned upozorňuji: byl to právě prof. Karel Stecker, který, když mše vyšla (roku 1912 v „Hudební revui"), vytýkal jí některé zastaralosti, jež pronikly tuto krásnou práci z ovzduší hudebního baroka. Ne, Dvořákova mše na vývoj naší hudby církevní vlivu neměla — náš vývoj šel mimo ni. Tato mše je mi však zajímavou s ohledem na Dvořákovu hudbu ducf,,ovnř samotnou. Je to skladba, v níž hudební barok církevní je lehce zjistitelným, nemůže v tom směru býti sporu; a přec: i mše je Dvořákovou prací, která povahově úpině zapadá do jeho hudby církevní a vůči druhým skladbám Dvořákovým vykazuje jenom bližší vztah k církevní hudbě baroka. A zase, jak jsem už psal o „Svaté Ludmile”, přes tuto blízkost je to dílo velké hodnoty, v němž dvořákovská genialita opětovně pronikala, třebaže ne tak průrazně jako třeba ve ,Stabat Mater". Dr. Emil Trolda: Spanělská hudba v Cechách. Nedávno jsme četli v časopise „Die Briicke”, roč. III. (1941), seš. 7. a 8., za-jímavý článek, ve kterém nás provádí autor, Dr. J. Lenz, po stopách španělské kultury v Čechách. Že v tomto článku nebylo vzpomenuto také důležitého od-větví kultury, hudby, nesmí nás překvapiti, poněvadž na styky Španělska s naší zemí v tomto směru by si třeba ani hudební historik nevzpomněl. Chceme pro-to uvedený článek dopiniti tímto: Je to v prvé řadě hudební kapela císaře Rudolfa IL, ve které se potkáváme s několika hudebníky španělskými. Mezi diskantisty čteme jméno Martin Cuenca di Lara, který zde v této vlastnosti působil od 1. I. 1570, tedy již za dob císaře Maxmiliána II., až do r.1612.10 tom, jak v Praze zdomácněl, svědčí, že r. 1586 koupil si v Praze III. v ulici Tomášské dům a držel jej do r. 1596.2 Také zasedal ve výboru „Bratrstva nejsvětějšího Těla Kristova”, kde zastupoval španělské členy tohoto bratrstva. Bratrstvo vzniklo náhradou za dvorní dobročinné bratrstvo, které založeno byvši císařovnou Marií Španělskou, manželkou císaře Maximi-liána IL, odchodem císařovny do Španěl r. 1580 zaniklo. Do nového bratrstva při-hlásil se ihned císařský hudební sbor,p.ozději pak vytvořily se v něm 4 skupiny podle národností: italská, španělská, německá a belgická.3 Z toho je patrno, že i Albert Smijers: Die kaiserliche Hofmusikkapelle von 1543—1619 v >,Studien zur Musikwissenschaft", seš. VI, str. 146, 148, 150. Dlabač ve svém Kunsflerlexikonu II, 137, píše omylem Luenca. 8 Karel Chytil: Koruna Rudolfa II. v „Ročence kruhu pro pěstování dějin umění za r. 1928”, str. 71. 3 Zikmund Winter v CM, roc. LXXI (1897), str. 79, kde se vyvrací zpráva Dlabačova, že bratrstvo bylo společností hudební a že mělo své středisko v kostele Božího Těla, kdysi na Karlově náměstí. 83 | ||||
|