|
| ||||
| ||||
|
oboru, zůstaly kazy, jako zase nemůžeme popříti, že z údobí neobyčejného rozmachu reprodukce světské hudby sborové byly doneseny do dneška mnohé vy-nikající klady. Zužitkovati tyto klady dovedly mnohé kůry české i moravské, z koncertních těles jedinečné zjevy madrigalistů Špidrových a Moravských učitelů. O významu reprodukce duchovních a církevních děl Dvóřákova jubilejního roku podávám několik kritických poznámek, ani ne vyčerpávajících, leč do té míry snad obsažných, že vystačí k vytvoření celkového úsudku.
Zalichův duchovní Dvořák. Kulturní rada česká zahájila Dvořákovy oslavy instrumentálně-vokálním koncertem ve středu 19. března ve Smetanově síni Obecního domu. V Praze volili pro průkres Dvořákovy,osobnosti v oboru hudby duchovní v Tomto koncertu je-ho „Te Deum”, onen čistý výraz veleby Boha podle modu velké Církve, jíž byl skladatel po celý svůj život tak vřele oddán. Prof. Václav Talich nás doslova překvapil tím, jak tuto skladbu provedl; pro vnímavého posluchače vznikla,otázka, jak k tomuto slohu se náš nejlepší dirigent postaví. Uvádím předem, že prof. Talich musil tento sloh z hloubi studovat, že se do něho vcítil cele. Tak dokonale mám tento dirigent Dvořákovo „Te Deum” provedl, že neváhám napsati, že v něm bych nalézal pokračovatele naší někdejší slavné tradice v prostředí hudby duchovní i církevní: tak slohově čistě zpíval pod Talichem výborný Kiihnův sbor a tak také hrála Česká filharmonie. Dvořákovská hudba duchovní sfkvěla se v provedení Talichově ve své piné, ničím nezkalené kráse; chvalozpěv „Te Deum” jak v svém celkovém rámci, tak v jednotlivinách zněl nejenom jubilosně v částech vzrušujících, ale stejně přesvědčivě byl podáván v oněch partiích, nesených vroucí a něžnou modlitbou, které tvoří právě pro svou kontemplativní hloubku významný kontrast v této Dvořákově práci — kontrast, onen estetický prvek velkého umění Dvořákova, který se u něho stal záležitostí téměř pojmovou. Prof. Talich i tuto formální originalitu štastně zachytil. Dirigent volil tento.kráfe výborné sólisty pro sopránový a barytanový part; pí. Podvalová byla vynikající v přednesu obsížných sopránových částí díla, bezvadná i ve výslovnosti (jenom pozor na ablativy v latině: in gloria a pod.). Krásně zpíval svůj part i p. Konstantin; zpěváci z divadla pravidelně těžko se vžívají do přednesu písní a ještě hůře ve sloh duchovní a církevní hudby. P. Konstantin k druhu těchto zpěváků rozhodně nepafří (vzpomínám jeho překrásného přednesu písní — slyšel jsem ho jednou už před lety zpívat až — v Košicích); pí. Podvalová je zrovna tak všestranná. Shrnuji: jedinečně zdařilý vy'kon! Národní divadlo zahájilo cyklus „Dvořák a jeho škola” ve středu 30. dubna společně s Českým rozhlasem a Českou filharmonií Dvořákovým „Requiem”. účinkovali Česká filharmonie, Kiihnův pěvecký sbor, (který se tak výborně o-svědčil v Dvořákově „Te Deum"), pak sólisté Ota Horáková, Marta Krásová, Jindřich Blažíček a Vilém Zítek. Prof. V. Talich ve svém provedení nám skvěle vyjádřil i svébytnost dvořákovského stylu duchovní hudby, tohoto podivuhodné-ho slohu, který v některých dílech tohoto druhu má více archaisujícího, někde zase docela málo k starší formě ora`oria se sklánějícího tónu — ale všude ještě proniká tolik nových prvků hudebních, že ušlechtilý spoj slohový, v němž do-minuje vždycky hudba nová, projevuje se vysoce hodnotným, osvíceným duchem geniality Tvůrcovy. Talich především se ukazuje při reprodukci díla jako skvělý architektonik; jeho průkres známého základního motivu „Requiem” je podivuhodně rozmanitý; at tento motiv zachycuje Talich v orchestru, či ve sbo•-ru, nebo ve hlasech sólových, stále ho promýšlí, přizpůsobuje věrně nejrůznějším situacím v průběhu skladby, a přece nakonec cítíme, jak tento motiv je ladětt ustavičně do chmurných nálad, ale péčí o stálou jeho obměnu nikde jeho opa-kování neznaví, naopak, udivuje pro silnou tvárnou schopnost dirigentovu.. „Requiem” Dvořákovo je skladbou, která stejně vyvažuje význam jak sboru, tal; orchestru, a zajímavo, že i sólových partií. Při tom jednotlivé sólové hlasy v kvartetu nevystupují do té míry, aby vytvářely jednotlivé části pro sebe; sólová kvartetový souzpěv má převahu. Zaslouží piného uznání snaha Talichova, že tomuto seskupení vokálnímu věnoval zcela zvláštní pozornost, zejména v tom 91 | ||||
|