|
| ||||
| ||||
|
~. Kornmúler 5 hudbě í=ťrumenťá1n.i.
(Pokračování.) Nástroje tedy nemohou dožadovati se stejného se zpěvem práva. b) Užívati nástroje budebni ve chrámu s velikým jest spojeno nebezpečím: sesvětačit hudba chrámová a ruší se pak účel liturgický. Dovedou sice nástroje hudební povznésti a přikrášliti zpěv svou povabou a různou bar-vitosti; ale právě proto nalezáme tu největší pokušeni a příležitost;, že světácký duch ve chrámové hudbě zvítězí, jak dějiny jasně sv~,dčí. Každý nástroj pohybuje se podle své po vahy a zvláštnosti Dobrý hudebník chce také ukázati svou dovednosti a skladatel nemůže nenaznačiti různé zvláštnosti tuho kterého nástroje i v budbě chrámové, Maít zajisté hudebník i skladatel, že mají právu k tomu pro velikou dokonalost nástrojů ltudebufch vůbec a umění instrumentálního zvláště. Na skladbě instrumentální dlužno však zcela jinak pra covati nežli na vokalnf. Až dosud nepodařilo se úpině v jednotný sloučiti celek sloh vokalnf se slohem instrumentalním, aby čistá hudba chrámová nebyla pokálena. Že se zdokonalila hudba instrumentalnf, zanedbávali přemnozí skladatelé církevní skladbu vokalnf, libujíce si vice ve skladbáclt instrumentálních. Zpěv secvrkl se proto až na holou kostru, ač má býti hlavni věci v kostele; zlatý rám — hudba instrumentalnf, byl dán chudoučké malbě — zpěvu. Vylinou li pak se všichni skladatelé mšt s nástroji hudebními nebezpečí tak blízkému, aniž je za-slepí lesk hudby, opanují-li se a, určí nástro jům místo podřízené, by totiž provázely a pod-porovaly zpěv? Zkušenost učí, že zbloudila tu veliká většina skladatelů, nezbloudí snad i budoucně? Trvám, že i na dále nebudou lidé anděly, a že nepřestane vládnouti smyslnost. Hudba instrumentální jest dále povahy příliš světácké. Zvuk nástrojů jest čistě mechanický a proto vábí předevšftn smyslnost lidskou; za to působí zpěv více na ducha, Hudba instr. účinkuje velmi rythmem a bar-vitostí; veliká pohyblivost mnohých nástrojů, pronikavější a ostřejší zvuky atd, hýbají inyslf a napomáhají rychlé změně dojmů, co zajisté jest velikou vymožeností, což však bohoslužbě nesvědlf. „'Zbožná mysl předpokhidá pokoj duše a prodli tiše v nábožné náladě.” (Stein, die Musik in der katholischen }i irche.) Pohyblivost a množství dojmů dovede sice na-pnouti, nikoliv ale vzdělati, dovede rozjařiti, nikoliv ale upokojiti, dovede lahoditi uším, nikoliv ale přivésti ducha na svaté myšlénky a city, jichž potřeba jest při službě Boží ;naopak vzdaluje se srdce lidské všeho vyššího, jest roztržito á upozorněno na smyslné věci. Vždyt pravá htidba instr. a komposice jest výplodem čistě světským a zašla do kostelů teprve ze světa. Světský charakter lpí na ni a nelze ho tak snadno odstraniti i když užívá se velmi opatrně ve chrámech. c) Přidati ještě sluší, že často, ano velmi často uedostatečno jest provedeni jednotlivých hlasů instr., a že jen málo kůrů pracuje uspokojivě v ohledu tomto. Dále nutno podotknouti, že nikdv není na kůru větší nopobožnosti a roztržitosti, jako při mších instruinentalnich, nepřipomfuaje ani hluku z častého laděni instrutnentů atd. Uvážíme-li všechno, tož nikdy nesrovnáme s užitkem ško(lu, již přinášejí cbrámům hudební nástroje. Proto vším pravem nepřála církev nástrojům hudebním — vyjma varhany — trpíc je pouze. Maje na paměti papež Benedikt NIV. veliké těžkosti, s nimiž bylo by bojovati, kdyby všechny nástroje měly se odstraniti z chrámů, mněl, že nejlepší jest cesta prostřední. Proto nařídil ve své Encyklice, ') by se užívalo pouze těch nástrojů, jež sesiluji zpěv, by smysl slov zpívaných vnikal v srdce posluchačů. Zuějf-li však ustavičně nástroje a přehlušují-li hlasy zpěváků, jaký tu užitek ?' Jest tudíž zakázáno a zapovězeno nástrojů takto užívati." Podobně vyjádřil se roku 1856 Patrici na rozkaz papeže Pia IY.: „lteditelové kůrů chovejtež vždy v sysli, že hudba instrumentalní ve chrámech pouze se trpí a že jen na tu tu jest, by zpěv podporovala, nikoliv však aby nad ním panovala, neb jej docela pře-hlušovala, mnic, že zpěv vedlejší jest věcf.” Těchto pravidel dlužno však šetřiti, užtvá-]i se nástrojů hudebních při bohoslužbě, zvláště však při mši sv.: 1. Připustiti lze pouze takové nástroje, jež spůsobily jsou, by hlasy sesilovaly a pod-porovaly ; nelze tuto blíže určiti nástroje, jelikož podléhají stále změně, zdokonalujíce se očividně. 2. Jen s velikou opatrnosti upotřebiti volno nástrojů pronikavých, které ničí posvátné ticho a zbožnost přerušují a které příliš na painčt přivádějí hudbu světskou, na př. bubny, barfy, bombardouy a křídlovky. Pozounů užívalo se zhusta za dob starších a lze je i nyní odporučiti. ') Encyclica d, d. 19. Febr. 1749; Lib. X1, de Synod. diec. C. 7. | ||||
|