|
| ||||
| ||||
|
směru, že dovedl najít správný poměr sólového kvarteta ke sboru aorchestru, žcvšechna tři výrazová prostředí propracovával se stejnou svědomitostí. Že orchestr byl vypracován do nejmenších jednotlivin, je u Talicha už samozřejmostí; skvěle pracoval však Talich i s Kúhnovým smíšeným sborem, dociluje s ním jedinecně krásných výsledků; nádhernou byla na př. fuga „Quam olim Abrahae”, zjasněná v polyfonii k podivu do průsvitnosti, rytmicky skvěle ukázněná, ve svém vokálním základě (Haydn-Hándlovském) výstižně zachycená. Mluvím tu vědomě o haydnovském základu; mimoděk si vzpomínám Haydnových fugovaných závěrů třeba v takové jeho mši č. 2 C-dur, nebo v jeho „Stabat Mater”. Tyto fugy nebo fugata mají jasný barokní ráz tolik rozdílný od obsahové nápině na př. fugy Lisztovy, třeba v oratoriu ,Christus", kde celá povaha závěru i v této fuze tkví v monumentalitě výrazu a podivuhodné strohosti. Talich svou jemnou tvořivou rukou dovedl vykreslit slohové prostředí Dvořákovy fugy zřejmě z barokního prostředí přicházející, a přece zas výrazovým prvkem vyjádřené a jdoucí ještĚ: v novosti výrazu nad podobnou fugu ve druhém Cherubiniho requiem pro smíšený sbor a orchestr.
V sólovém kvartetu vystupoval na prvém místě svým slohově jedinečně založeným výkonem Vilém Zítek, v duchovní hudbě jediný sólista, co jich máme, jenž znamená dokenalost naprostou. Tento zpěvák, jenž v minulosti zasloužil se také -o vývoj naší někdejší skvělé tradice v reprodukci dě1 hudby duchovní a církevní, vracel nás mimoděk do minula, kdy na českém koncertním podiu dáván i Liszt se svou „Svatou Alžbětou” i ,Chris`.em", v němž právě Zítek zpíval. Výkon Zítkův v ,Requiem" zůstává v paměti navždy pevně. at už se jedná o stručnou frázi — na př. .Juste judex ultionis" nebo úryvek , Mors stupebit et natura" — prorytou však hlubokým procítěním, jež uchvacuje úpině, či o pokornou účast v kvartetu sólovém. Za Vilémem Zítkem přichází paní Marta Krásová se zkušeností z oboru oratorního ovzduší, k`erá pod taktovkou Talichovou vyzpívala tentokráte všechno svoje nejlepší. Paní Ota Horáková — oproštěná správně ode vše-ho sólistického upřílišněného snažení, odevzdána pině službě pro nejvýš ušlechtilý výraz dvořákovské hudby duchovní — dovedla se vypnout v některých místech (,,Libera anim,as omnium") k projevu jedinečné hloubky. Pan Jindřich Blažíček zpíval melodicky čistě, rytmicky naprosto správně; jeho projevu však se nedostávalo vnitřního zvroucnění, jež pro správné pochopení výrazu duchovní hudby Dvořákovy jest předpokladem nezbytným; zpěv páně Blažíčkův vyzníval suše a byl příčinou oné nevyváženosti kvartetního souboru, jak ji správně vytýkala kritika. Dvořákovo „Stabat Mater” v podání K. B. Jiráka. V rámci Dvořákových oslav v Praze dospěli jsme na Velký pátek 11. dubna ve Smetanově síni k provedení „Stabat Mater”, oné nejčistší skladby v celém po-jetí ve tvorbě duchovní hudby Dvořákovy co do slohu i osobitosti projevu. Bohužel, této skladbě nedostalo se zrovna jako předtím mši D-dur onoho provede-ní, jak by toho letošní jubilejní rok vy,adoval. Sleduji reprodukci Dvořákova „Stabat Mater” pod taktovkou K. B. Jiráka již po několikáté. Jeho pojetí ,Stabat" je, pravda, v celém svém základu nové proti někdejšímu tradičnímu. Jistě je mnoho kladů v tomto padání páně Jirákově; pro svou reprodukci dává Jirák v nejhojnějši míře vše to, co typicky česká reprodukce sborová doi,cdla vytvořit v poslední době svého vývoje; je to především široká stupnice nádherných zvukových barev, které Jirák nanáší do své reprodukce pomocí sboru a které záro veň vyvolává v orchestru vždycky v souladu nejtěsnějším s obsahem skladby: detail provedení Jirákova je vzácný. Zásadní chybou však u K. B. Jiráka v tomto případě je, že nemožně zvolenými rychlými tempy rozrušil duchovní ráz nejkrásnějšího díla Dvořákova z tohoto prostředí. Platí to zejména o dílu šestém, onom překrásném tenorovém sólu „Fac me vere tecum flere”, pak o dílu sed-mém, o sboru Nirgo virginum praeclara", pak o dílu osmém „Fac ut portem Christi mortem” (duo sólového sopránu a tenoru) a nevyjímám ani dílu deváté-ho, jímž je altové sólo („Inflammatus"). Naproti tomu úvodní části závěr pině by odpovídaly podle mého soudu duchu 92 | ||||
|