|
| ||||
| ||||
|
hudby duchovní. Porovnávám-li tradiční způsob pojetí Dvořákova ,Stabat" s oním, jejž vytvořil K. B. Jirák, musím prvnějšímu dáti přednost. Ani obsazení sólových partií neodpovídalo pině slavnostnosti letošního Dvořákova roku, jenž má v každé skladbě podávat výkony nejlepší. Pan Višegonov těžko zmáhá styl duchovní hudby. Zato fenorové sólo jako vždycky bylo v podání Jaroslava Gleicha naprosto bezvadné. Jeho kantiléna byla čistá, ryze slohová a jeho latina dokonalá. Hned vedle něho stavěl bych výkon paní Marty Krásové. Paní Forma~ nová ve svém sopránovém sólu hodně se odlišila od bývalé interpretky p.aní Míly Kočové, ale se zdarem zejména tam, kde v piné síle svého hlasu mohla závodit v jubilosním tónu nad orchestrem i sborem. Kiihnův sbor i Česká filharmonie representovaly se skvěle, podávajíce své nejlepší.
„Svatá Ludmřla” v provedení moravském a čaském. Ve Dvořákově jubilejním roku byla to Morava, která zahajovala rok — tuším, že zcela právem — „Svatou Ludmilou”, tímto dílem z oboru hudby duchovní, jež Dvořák vytvořil jako oratorium ryze národního charakteru. Zajel sem si do Brna, abych si vyposlouchal foto dílo, jež dirigoval prof. Jaroslav vapil. Vábilo mne Brna se svým zvláštním hudebním prostředím slavné minulosti a vždycky velké lásky k Dvořákově práci a zejména k jeho velkým oratorním skladbám. V nadějích na skvělý požitek nezklamal jsem se v nejmenším. „Svatá Ludmila” byla Filharmonickou besedou, jejím sborem i orchestrem i výbornými sólisty provedena nejvýš úspěšně a s takovou oddaností k jednomu z největších děl Dvořákových, že až schvacovala. Byla to v prvé řadě vysoká umělecká Osobnost prof. Kvapila, která se o to zasloužila. Prof. Kvapil je dirigent spíše staršího stylu, jeho sbormistrovské gesto je nejvýš úsporné, jednoduché navenek, ale dovnitř pině působivé, takže vniterný výraz podávané skladby má pinou hlcubku i přesvědčivost. Prof. Kvapil miluje Dvořáka. Jeho duchovní sloh pro-niká s piným porozuměním. Zasluhuje piného uznání za to, jak dovedl uchovati dvořákovský sloh oratorní v piné jeho ryzosti, af mám na mysli celkové pojetí, zejména v zachycení náboženského i vlasteneckého podkladu libreta, at se za-bývám jednotlivostmi v provedení. Sbory pod rukou Kvapilovou zněly krásně, výrazně, vykazovaly pino výsfižných barev; orchestr snažil se vypiniti pině svůj úkol. Ze sólistů nejvíce pronikl výkon paní Štěpánky jelínkové z brněnského Zemského divadla, která svou Svatou Ludmilu podávala v piných intencích skladatelových; velmi dobrá byla Svatava pí Dr. Marie Juřenové. Pan Talman se zdarem zpíval part rolníka i Bořivoje. Pan Pribytkov zůstal něco dlužen roli Ivana, zejména pokud se týče síly v přesvědčivosti výrazu, třeba jinak své roli věnoval pinou péči. V Praze „Svatou Ludmilu” provedli 7. června ve Smetanově síni, a to v koncertu Pěvecké obce české. Ličinkoval tehdy pětistyčlenný smíšený sbor pražské-ho pěvectva a Česká filharmonie, řídil Karel Šejna. Dirigent byl postaven ve sborové části před nesnadný úkol: stmelit přece jen poněkud různorodá pěvecká tělesa v jednolitější celek a tento zase zladit s průvodem největšího českého crchestru. Dařilo se mu to velmi dobře, dík jeho dirigentské pohotovosti a bohaté zkušenosti. Šejna využitkoval velkého sborového základu zejména k tomu, aby docílil mohutného dojmu ve sborové části, jak toho sbory v ,oratoriu zvlášf vyžadují. Méně zdařilý byl výkon partií sólových, kde uplatnily se sice hlasy dámské (pí Formanová a pí Krásová), party mužské vyzněly o něco slaběji. Mše D-dur. V jubilejním roku Dvořákově byla provozována tato mše několikrát. Bylo dobře, že jsme měli možnost poslechnouti si ji jednak s koncertního podia, jednak s kůrů. Dne 3. dubna dával tuto mši dirigent Hlaholu pražského Dr. Smetáček ve Smetanově síni na koncertu zpěváckého spolku Hlahol v Praze; sólové partie podávali Miluše Dvořáková, Duška Hanzalíková, Karel Leiss a Jaroslav Veverka. Dra Smefáčka v poslední dubě slyšeli jsme několikrát dirigovat díla z oboru hudby duchovní. Bylo to v pros4.nci předminulého roku, kdy řídil J. B. Foersfra 93 | ||||
|