|
| ||||
| ||||
|
borně uplatnil. Jeho kladnou stránkou je i ta okolnost, že jest intonačně snadný a krátký. Takových vděčných duchovních skladeb s českými texty má Zvonař celou řadu k nejrozmanitějším příležitostem. Tak na př.: „Pět zpěvů k slavnosti Božího Těla”, „Svatý Václav, staročeská legenda”, „Tři staročeské chorály”, ,Zdrávas Maria", mnohé vděčné sbory pohřební atd.
Jsem pevně přesvědčen, že právě tak, jako bylo nevděčně a neprávem zapomenuto výborných Zvonařových skladeb světských a jako se neprávem přešlo přes jedinečné Zvonařovy zásluhy v oboru hudební teorie a hudební pedagogiky, tak se křívdí také mnohým hudebně hodnotným skladbám duchovním, jež vy-tvořil tento opomíjený současník Sm--tanův. Je třeba po nejedné stránce k Zvonařovi se vrátit. Jsou to především české duchovní skladby Zvonařovy, které by měly naše kůry vyjmouti z přítmí archivů. Hudební hodnota a ušlechtilý zvukový půvab pině zasluhují, abychom se aspoň takto vrátili k Josefu Leopoldu Zvonařový, jednomu z nejvýznamnějších a nejkrásnějších zjevů smetanovského ,období, umělci, kterému zůstala jeho doba velmi mnoho dlužna. Dr. Cyril Sychra: Pourtalěsův »Franz Liszt«. (Román jeho života a díla.) Na svého Liszta Pourtalés se výborně připravil. Jeho Chopin je překvapující biografií a ještě víc: rozborem umělecké tvorby současně. Do formové konstrukce románu vedle strhujících životních příběhů velkého člověka vlévá se současně div ne vědecký rozbor jeho umělecké tvorby at' v umění skladebném, či reprodukčním — klavír v obojím směru je pro Chopina základnou. Věrnost líčení životních faktů je v ideálním spoji s tím, c,o vytváří život umělcův vůbec. Tak vzniká ne slitina, nýbrž podivuhodný vývoj v životě člověka i umělce. Pravda v po-dávání faktů, vysoká úroveň estetického prolnutí uměleckého zjevu jsou vynikajícími přednostmi tohoto románového ovzduší, jehož podstatu (myslím tu na hudbu) předtím už šfastně zachycovali třeba Huysmans, Romain Rolland, Franz Werfel — to jen tak namátkou uvádím. Huysmans nás, lidi z prostředí hudby církevní, musí už zajímat zejména proto, jak dovedl podat duši starých italských klasiků v jejich mších a motettech — vzpomínám tu jeho románu ,Au rebour" („Na ruby"), kde výstih krásy staroklasické hudby církevní dostihuje dojmů až omamných. A církevní hudby dotýká se i velký nemrava (vzpomínám na Rassiniho ,Stabat Mater") Angličan James Joyce ve svém „LIllysovi”. Nelze tu nevzp,onínati našeho pražského Němce Franze Werfela, jehož románová skladba ,Verdi" má sujet výlučně hudební, zrovna jako Rollandův „Beethoven”, který už není románem, ale ryzí estetickou studií. Jel'o ,.Jan Kryštof" — obsáhlá komposice románová —řeší originálně poměr německé a francouzské hudby. Jedin:.čnou zůstává tu memoirová kniha Bachové o J. Š. Bachovi. A nemusíme sahati jen k cizí literatuře, máme i doma věci hodnotné. Tak Sovův román „Legenda o Pankráci Budeciovi, kantorovi” nám je celým svým námětem, vyvozujícím fakta ze života venkovského kantora doby barokní, nebývale blízkou, zrovna jako s hlubokým zájmem čteme mnohé věty ze Šaldova románu „Loutky a dělníci boží”. Tak třeba ony, které se týkají starých Nizozemců a Jana Šebestiána Bacha. Pourtalěsův Chopin a jeho Liszt — shody (jichž je málo) a rozdíly (jichž je hodně) dány jsou právě správným výstihem života i díla obou velkých umělců. Je mi skoro líto, že nemohu v těchto lákavých věcech, týkajících se povšechného výstihu Pourtalésovy práce, pokračovati. Musím se zastavit a ustrnouti na tom, co patří do zájmové sféry našeho listu. Musím se zabírati hudbou duchovní a církevní. V tomto románě jeho hrdina, Liszt, je tu správně líčen třeba až v barvách fantastických: „Z Berlína odjíždí Liszt v karose, v níž je zapřaženo šest pěkných běloušů a za níž jede čfyřpřeží s kočáry a družina krojovaných studentů.” „Když průvod jede kolem královského zámku, vyloží se z okna, aby viděl tu lidovou kavalkádu, sám pruský král. Lid nastoluje ducha, který nato možná ani nemyslí.” 97 | ||||
|