|
| ||||
| ||||
|
„Je to bodře veselé a krásné jako Shakespeare.” Na to Liszt oplátkou před-nese své „Blaženosti` .9
Pourtalés vůbec sfudúje svého hrdinu z hloubky; vyzdvihuje tu zvlášf jeho up,ozornění na souvislost mezi malířským smyslem Lisztovým a Lisztovou hudbou. Líčí vliv výtvarného Říma na Liszta: „Zde se umění jeví ve své universálnosti a ve své jednotě. Tady nabývá všeho toho, v co byl zasvěcován abbém Lamennaisem, co až dosud jenom zahlédal, určitého, konkretního, pevného tvaru, tady se tomu všemu dostává výrazu. Čití a reflexe ho ujišfují každým dnem více o skrytém vztahu, který spojuje díla genia. „Raffael a Michelangelo mně napomáhají k lepšímu chápání Mozarta a Beethovena,” píše Berliozovi. ,Giovanni Pisano, Fra Beafo a Francia mně osvětlují Allegriho, Marcella a Palestrinu; Tizian a Rossini se mi jeví jako dvě hvězdy stejného záření. Koloseum a Campo Santo nemají k ,Eroice” a „Rekviem” tak daleko, jak se všeobecně soudí.” Pourtalés vzpomíná tu na vedoucího a rádce Lisztova v oboru výtvarného umění v Římě, jímž nebyl nikdo menší, nežli Jean Auguste Dominique Ingres, tehdy ředitel akademie v Římě, o němž a jeho vlivu na Liszta mluví také Dr. Julius Kapp ve své biografii „Liszt".lo O těchto věcech napsal Eugen Segnitz v interesantní práci „Franz Liszt und Rom” (vvd. Hermann Seemann nástupce 1901 v Lipsku) na str. 19.: „Aby si získal vvčerpávajícího pochopení pro díla Allegriho, Marcella a Palestriny, použil paralely se starými malíři Giovannim da Pisa, Fra Beatem a Franciou a z tohoto zorného úhlu zdáli se mu Tizian a Rossini duševními spřízněnci...” „A jako Liszt v oboru formy a uměleckého obsahu hrdinskou symfonii a requiem staví jako protějšek Colosseu a Campo santu...” V těhle místech Segnitzovv práce zdá se, že si Pourtalés myšlenky doslova vypůjčil a jenom do jiné formy větné je vlil. Za jedno jsem Pourtalésovi vděčen zvlášf: člověk dneška uznává a podtrhuje všude Lisztův katolicismus, hledá a nalézá jasnou souvislost mezi tímto život-ním a světovým názorem Lisztovým a jeho pracemi z oboru hudby duchovní a církevní. Činí tak přímo i nepřímo, tak třeba, když cituje Lisztovu závěf: „Toto je má závěf.” „Píši to dne 14. září (1860), v den to, kdy církev slaví Povýšení svatého kříže. Název této slavnosti označuje také vřelý a tajemný cit, který pronikal jako posvátné stigma celý můj život. Ano, ukřižovaný Ježíši Kriste, blouznivé toužení po kříži, to bylo mé pravé povolání...” U Liszta vůbec dá se v jeho projevech na bezčetných místech nalézati pino důkazů pro jeho hluboké a vroucí náboženské přesvědčení. „Pokud se týče mše, vy-žaduje určité zbožnosti a určité víry, značně vzdálené hudebním zvyklostem naší doby” (přibližně přelo2eno).11 A jinde: „To postačí, a nepřeji si ničeho více, než abych zůstal věřícím člověkem až do posledního dechu svého 2ivota."12 Kdo se jednou vžil náležitě aspoň v Lisztovu mši ,Choralis”, v jeho ,Svatou Alžbětu” a jeho „Christa”, kdo si uvědomí, jak Liszt do těchto skladeb, doslova napsáno, přenesl sloh gregoriánského chorálu, o kafolicitě Lisztova díla už z tohoto momentu těžko by mohl pochybovat. Celý život Lisztův je vlastně na-piněn nejhlubším přesvědčením katolického vyznání víry, jemuž nasvědčuje již volba témat hudebních, nebol jeho poslednější díla jsou čerpána jenom z katolického prostředí, je člověkem i osobně velmi zbožným, svůj umělecký život vkořeňuje do svého životního díla „Christus”. „Die ersfen und letzten Lebenseindriicke, die ich in Anwesenheit des Meisters aus seinen Werken sog, kniipfen sich an eine der heiligsfen Emanationen des menschlichen Sinnens, an sein Lebenswerk „Christus",” píše August Gólerich, který také upozorňuje: „Man denke an die „Elisabeth- und Cácilia-Legenden” an die ,Ungarische Kr~-nungsmesse” und „Christus".” Uvádím tvto věci jen namátkou a proto, že právě 9 Viz román, str. 159. io Str. 65. il Viz uvedené ,Letfres”, str. 235. iz Viz Lettres", str. 244. 99 | ||||
|