|
| ||||
| ||||
|
Dr. Cyril Sychro: A. Dvořák a J. B. Foerster.
Pořad zahajovacího koncertu jubilejního roku Dvořákova v Praze byl zahájen neobyčejně vhodně, přednáškou mistra J. B. Foerstera. Není u nás umělce ani spisovatele, který by porozuměl Dvořákovi lépe, který by ho chápal hlouběji, který by ho mohl hájiti přesvědčivěji, nežli právě J. B. Foerster. A je třeba, abychom si aspoň něco o poměru J. B. Feerstera k Antonínu Dvořákovi pověděli. J. B. Foerster miluje především Dvořáka jako člověka: „...štěstí, jež mne sice,opustilo s p.oslednírn vzdechem mé matky, ale dalo mi kdysi v mládí přítelem velkého mistra a šlechetného člověka — Antonína Dvořáka.” (Poutníkovy cesty, I. díl.) S'.yšeli jsme v koncertu 19. března t. r. mluviti J. B. Foerstera ~o Dvořákovi umělci s nadšením, protože v největším obdivu. Zak Foerster nazíral na Dvořákovo dílo vždycky; vzpomínám třeba, jak dovedl J. B. Foerster zhodnotiti Dvořákovo ,Stabat Mater": „Viděli jsme u nás povstávat díla, jež zůstanou navždycky přičleněna na nejznamenitější plody ducha lidského... vzpomeňte těch dob a budete cítiti, co jsem chtěl vysloviti.” (Ze stati ,Siegfried Wagner a Lorenzo Perosi" v „Daliboru” 1899.) Než nejde mi jenom o zevnější podmínky vztahu mezi Dvořákem a J. B. Foersterem, pro něž byly by ještě doklady další (vzpomínám třeba ještě na rozmarnou příhodu při studiu Dvořákova , Requiem" v Dvořákově bytě a rozborného posudku Foersterova o této skladbě, hlav-ně do jednotlivostí zabíhajícího — „Poutníkovy cesty” I. díl); jde o Lehce pro-kazatelnou spřízněnost Dvořáka a J. B. Foerstera ve vnítřním vztahu umělec_ kém. Na jejich českost ukazuji nejdřív. Kdykoli Dvořák nebo Foerster zpívají o své lásce k vlasti, ve dvojí směr tuto lásku rozkládají: směrem k Bohu a směrem k lidu a zemi, kterou oba tak horoucně milují. Vrcholnými díly jejich jsou: u Dvořáka „Svatá Ludmila”, u Foerstera kantáta „Svatý Václav” (již mužský sbor téhož jména předcházel). Obě skladby jsou representativními pracemi u těchto skladatelů a v naší literatuře hudební jedinečné ukázky komposic, v nichž ryzí češství vykazuje shodný myšlenkový základ. I jinde se najde ideová příbuznost obou skladatelů. K jejich selství přecházím. Dvořák má tu dvě scénická díla, vy-stavěná na myšlence selství: „Tvrdé palice” a „Šelma sedlák” se tu přihlašují vedle selského choru „Hymnus českého rolnictva”. Také Foerster toto prostředí velmi často a z hloubky propracovává. Opery ,Debora" a „Eva” sem patří a celá řada selských sborů se sem připojuje už se zachyceným selstvím jako život-ním názorem. Ta důvěra a láska k Bohu, láska k půdě, tvrdé, těžké práci na ní, velká úcta k selské rodině, — ty a jiné ještě prvky selství obsahují Foersterovy selské sbory. Vedle toho: u Dvořáka í Foerstera vyskytuje se víra v Boha, hlub')ká a peutná, a jejich dílem táhne se ve všech fázích vývoje. Velmi zhusta nabývá specifických forem, oněch, jež dány jsou ryzím katolictvím; tu zvláště jeden rys je výrazným a pro katolicitu obou skladatelů dokladným. Tím je mi láska obou skladatelů k ideálu Madony. Oba komponují na text ,Stabat Mater", oba mají prokomponováno motetto „Ave Maria”, — Foerster dokonce pětkrát. LI obou církevní hudba vedle hudby duchovní má též povahový ráz a náměty slovní jsou i v dalších pracech společné; skládají mše, „Te Deum” — ustávám na těchto několika náznacích, dostačujících k tomu, aby upozornily na úzkou vnitřní příbuznost obou velkých našich lidí ve věci názoru na hlavní životní věci člověka. Ostatně, J. B. Foerster ve svých literárních pracech vícekráte na tof~o svoje pře-svědčení upozornil nejvýš přesvědčivě —žel, že právě naše hudební veřejnost této souvislosti literáta a hudebníka bud si nevšímala, nebo ji hodnotila ne-správně. A nezapomínejme přes tuto příbuznost v základních myšlenkách, přes tento shodný světový a životní názor Dvořákův a Foersterův jsou jejich díla povahově od sebe na hony vzdálena, nebot Dvořák byl více člověk barokní, Foerster renaisanční. Budme šťastni, že díla těchto skladatelů nesou v sobě stopy dob v povaze tak rozlišných a při tom budme rádi, že geniální sloh obou i tu dává poznávat jasně tvůrčí originalitu, nesenou známkami národního charakteru v obou případech. Hudba je ze všech umění nejlidštější a nejobecnější. JEAN PADL. 105 | ||||
|