|
| ||||
| ||||
|
O. A. Tichý: Chrámový zpěv a hudební kultura.
Není účelem tohoto článku obírati se nějakými vědeckými formulkami a vy-světlovati Těžké problémy hudební theorie. Takové problémy ovšem existují a nelze říci, že by už byly všecky rozřešeny, ale my je dnes ponecháme odborníkům a položíme si jen tu prostou otázku: má či nemá býti chrámový zpěv ve vztahu k hudební kultuře? Slovo kultura mělo původně význam čistě hmotný, znamenalo to obdělávání polí, pěstění stromů i bylin; později teprve se ho užívalo v přeneseném slova smyslu i na poli duševní práce, nebof práce konaná na pozemcích se může konati i na půdě ideové, to jest, my můžeme své myšlenky, své duševní a duchovní schopnosti zušlechfovafi, jako rolník nebo sadař zúrodňuje a zušlechfuje své hospodářství. Jinými slovy jsou i v duševním světě pole obdělaná a pole ležící ladem, jsou tam stromy štěpované, zušlechfované a stromy plané. Je na bíle dni, že se totéž objevuje i v oboru hudby. Hudba a každé umění se vyskytuje na zemi bud' ve stavu přirozeném, nezušlechtěném a planém, lze ji však také uměle pěstiti a zdokonalovati. Z Této skutečnosti nám vyplývá povinnost, abychom se v hudbě vzdělávali, a zejména v hudbě liturgické, chrámové, jež je přímo ve službách Božích a má Tudíž býti nejkrásnější a nejdokonalejší. Problém však není tak jednoduchý. Pro hudební krásu a dokonalost nejsou taková měřítka, jako na př. při zkoumání jakosti kupeckého zboží. V umění není matematických vzorců, ani tam není theologických dogmat, a přece je samozřejmo, že i v něm jsou rozličné stupně dokonalosti, nebof říkáme o tom či onom, že je to krásnější než něco jiného, nebo že krása ta je hlubší, vzácnější než krása méně cenného díla. Použijme srovnání z běžného života. Venkovské děvče přijde do města a fam vidí, jak se bohaté paničky oblékají v hedváb a okrašlují drahými šperky. Naivní děvče by bylo rádo právě tak krásným jako bohaté městské dámy, ježto však není dosti bohaté, aby si opafřilo hedvábné šaty a drahé šperky, koupí si lesklou kanafasku a prsten se skleněnou imitací briliantů. Myslím, že se to ubohé děvče tragicky mýlí, nebof lesklá kanafaska zůstane navždy bezcenným hadříkem a skleněná imitace briliantů bude důkazem dívčina nevkusu a její nevědomosti. Nu-že, totéž se přihází i v hudbě. Jsou tam látky drahé a laciné, jsou tam draho, kamy i jejich skleněné imitace. Když posloucháme v rozhlasu Beethovenovu symfonii, máme dojem solidní a poctivé hudební látky, když však posloucháme nechvalně známé pestré pořady, cítíme, že se v nich užívá látek méněcenných, ne-li učiněných šmejdů. Nehudeb-ník takovými kulturními nectnostmi netrpí, ale každý esteticky jen trochu vzdělaný člověk úpí bolestí, když vidí svůj ideál przněn tak ohavným způsobem, a trpí tím krutěji, když se tento šlendrián přenáší i na chrámovou kruchtu. Není všecko zlato, co se třpytí, a není také vše zdraví prospěšno, co lahodí mlsnému jazyku. Nedejme se másti líbivostí některých písní nebo kostelních zpěvů. Nejde o to, aby se nám líbily, abychom si smlsli na jejich provozování. Jde o věc mnohem důležitější a hlubší. Poslání hudby ve chrámě je mnohem vážnější, vždyf nejde,o to, abychom vyráběli ;opium lidu", nýbrž jde o duchovní hodnoty, které nás povznášejí od pozemských chutí a vášní k milování nehmotného, nejvýš krásného, dobrého a spravedlivého Boha. Jak viděti, není tedy chrámová hudba něco tak podružného a bezvýznamného, jak se často domnívají naši spoluvěrci. Má-li býti chrámová hudba výrazem naší lásky k Bohu, jehož máme milovati z celého srdce svého a z celé duše své a z celé mysli své, pak to nesmí býti nic polovičatého, nesmí to býti žádné krejcarové pozlátko, nesmí to býti blýsknavý hadřík ani skleněná imitace drahokamu, musí to býti umění hodnotné, a z hodnotných nejhodnofnější. Znamená-li pak slovo hudební kultura všecko úsilí, jež až dosud bylo vynaloženo na zušlechtění a zdokonalení hudebního umění, jsme povinni cvičiti se a zdokonalovati v tomto umění, nemá-li býti náš chrámový zpěv výsměchem Bohu, neřku-li rouháním. 109 | ||||
|