|
| ||||
| ||||
|
Kdyby při návštěvě hlavy státu v některém městě pozvalo představenstvo k uvítání potulné šumaře, jistě bvyhom byli rozhořčeni takovou neuctivostí; a teď se podívejme do našich kostelů: není to ostuda, co tam někdy můžeme slyšeti? Není to s naší strany opovážlivá lehkomyslnost, když si myslíme, že je pro Pána Boha všecko dobré a že na tom zpěvu a na té hudbě v kostele už tolik nezáleží?
Rád bych se zmínil ještě o jedné omluvě nebo výmluvě, která se uvádí, když se mluví o pěstění chrámového zpěvu. Říká se totiž, že dostačí, je-li chrámový zpěv upřímný a pokorný, a že tedy nejde o nějakou vysokou hudební kulturu. Ta-to falešná pokora se podobá názoru náboženských sekt, jež hlásají, že je každý povolán ke kázání slova Božího, že stačí jen poslouchati hlasu své inspirace, že však je zbytečno míti nějaké pevné učení, dogmata atd. Kdo takhle mluví, skrývá pod zdánlivou pokorou velikou pýchu, nebof mu jde v prvé řadě o jeho vzácnou osobu a především o to, aby nemusil nikoho poslouchat. Právě tak činí i ti, kdož zastírají svou licoměrnou pokorou svou lenost a ne-chtějí se zdokonalovati v chrámovém zpěvu, nebo zušlechfovati svůj vkus. Církev svatá jako moudrá matka pečuje o vše, co je v jejím domě, a proto stanoví i pravidla dobrého chrámového zpěvu. Na nás je, abychom se těmto zákonům pod-robili a nechali marného mudrování, zvláště není-li hudba naším oborem. Nu-že, jednou z podmínek, jež uvádí papežské Motu proprio o posvátné hudbě, je, aby byla hodnotná a vskutku umělecká. Pravíme-li, že má býti chrámová hudba umělecká, nemíníme tím říci, že musí býti učená a kompli'covaná. Největší umění je právě zůstati prostým a při tom vyjadřovati vznešené a hluboké věci, ale nesmí se ovšem plésti prostota s hloupostí. Odříkává-li děfátko „Zdrávas Maria”, třebas nechápe obsah slov, přece koná cosi velikého, nebof jsou to slova, vyňatá z Písma svatého, jsou to slova andělova, řečená Panně Marii. Když však nějaký sektář bez jakéhokoliv duchovního a theologického vzdělání začne kázati slovo Boží, je to ubohé povídání, po případě to je hříšná domýšlivost a bludné řečnění. V hudbě pak se také setkáváme s podobnými samozvanými kazateli. Mnozí lidé by nedovedli zazpívat ani nejjednodušší písničku, ale to jim nebrání, aby stále vše nekritisovali a sami ne-chtěli udávati tón. Nebuďme neskromni a nechme se poučiti. Uvidíme, že je mnoho věcí, které se nám zprvu nelíbí, jimž však — jak se říká — přijdeme na chuf až po čase. Po čase také poznáme, jaký je rozdíl mezi falešnou krásou, tou, která se jen blýská, která jen lichotí sluchu, ale která nám duchovně nepřináší nic, a mezi krásou opravdovou. Proč však o tom všem píši? Vždyf velká část čtenářů nezpívá. Vím to dobře, ale také toho lituji. Veliký německý básník Goethe pravil, že národ, který zpívá, nezhynul. Tento výrok lze obrátiti a říci, že národ, který nezpívá, je už mrtev. Ne, my nesmíme zemříti a nesmíme přestati zpívat. Svatý Augustin praví, že ten, kdo v kostele zpívá, modlí se dvakrát. Časy jsou zlé a je potřebí, abychom se modlili dvojnásob. Prakticky znamená to brát si do kostela zpěvníček a pět chvály Pánu z celého svého srdce. Znamená to též zavítati na kruchtu a dáti se zapsat do některé cyrilské jednoty, kde se posvátná hudba pěstuje odborněji. Když jsem působil v cizině, a zejména ve Švýcarsku, míval jsem k disposici shory o 20 až 100 členech. Je někde psáno, že by se to nemohlo uskutečniti i u nás? Takové sbory byly jako jedna veliká rodina: scházeli jsme se, radovali po-spolu a pospolu také truchlili, když někoho potkalo nějaké neštěstí. Proč i my v našich krajích bychom si nemohli založiti takové umělecké a křesfanské rodiny, jež by nás jistě učinily šfastnějšími než návštěvy biografů a zábav? Jde jen o to, abyste se přesvědčili, že i u nás katolíků se lze upřímně radovati, ano, že snad jen u nás lze nalézti radost, která se neproměňuje časem v hořkost. Radost, vyplývající z křesfanské víry, je radost čistá, ale i radost silná, je to životní míza lidského pokolení. Otevřeme-li hudební lexikon, setkáváme se tam s mnoha jmény skladatelů, o nichž je tu psáno, že byli kdysi proslulí a slavní. Á zatím neznáme ani jejich jména, ani žádané z jejich proslulých děl. Sic transit gloría mundil V. Ř. 110 | ||||
|