|
| ||||
| ||||
|
Orel zůstal věren hudbě a byl tu cele náš. Je nám v této sféře tím dražším, že ob-jevoval jenom ryzí vn'.deckou pravdu, a z ní přesvědčivě plynula jedna skutečnost: samobytnost, svéráznost uměleckých produktů, jak je vytvářel neobyčejně podnětný život v autorově náboženství. — Dr. Orel vědeckou prací pomáhal uplatňovat nepřímo jedinečné hodnoty této formy víry. Jeho je velkou zásluhou, že svoje vědecké usilování věnoval ne určitému úseku dobovému, ale zjevům, jež procházely věky; žádný z nich nebyl mu cizím,od nejstarší doby vývoje církevní hudby až do doby nejposlednější. Jeho práce měla tu dvojí směr: objevoval, co bylo neznámo, nebo znovu promýšlel, nově zdůvodňoval, objasňoval každý jednotlivý zjev, i když už znám byl — v jeho rukou vždycky přesvědčivě vytvářel se úsudek a originelně. Dr. Orel byl nejvýš tvořivý.
Než postavení vědcovo dávno nevyčerpává velký výměr jeho práce vůbec. Výsledky svých prací nesvěřoval jenom svému vědeckému dílu; hledíval tyto i ustálené již poznatky jiných zpřístupňovat do nejširších kruhů těch, kteří se vůbec mohli zajímat. Odtud právě vyvíjí se významná složka práce zesnulého, jež se soustřeďuje v uc`,ífelském poslání jeho. A zase i tento obor činnosti má znak nejvýš samorostlé osobnosti Dra Orla. S katedry university a theologického učiliště a střední školy, přes sjezdy odborníků a jakákoli jiná jich shromáždění až do prostředí zbožných věřících ve chrámech Páně vstupuje tento nadšený učitel. Je tu jeho neobyčejně silně vyvinutá vůle prospětí všem. Rozdává štědře práci svých nadaných a pilných rukou, dává se cele všem, není vybíravý ve způsobech, jimiž se tu projevuje; universitní a středoškolský profesor ihned přejímá úlohu orátora, vžívajícího se lehce do každého prostředí, neleká se ani řemesla žurnalisty a kritika -- piní svědomitě a zdařile úkoly, které zaň mohli konati i jiní. A jde tu jistě ještě dál v tom, že stává se vzorným a úpiným realisátorern svých vlastních prací, dává tu i ze svých bohatých vědomostí a zkušeností a jde až tak daleko, že organisuje, do života vyvolává společenstevní útvary, svědomitě a oddaně pracuje ve spolcích již zřízených — to mohli a měli vykonávati jiní. A bylo už tohle ustavičné lpění Dra Orla na nejširší vůbec možné základně jeho pracovního životního řádu, který si sám dal, příčinou, že mohutně zasáhl jako horlivý propagátor vědecké práce vůbec a že současně s piným průrazem uplatňoval se jako umělecký zjev. A zase vystupuje tu Dr. Dobroslav Orel podle své osobnostní podstaty: dirigent velkých těles (počtem i jakostí) a velkých děl, ani tu nejdrobnější práci nikdy a nik3e neopomíjí a pracuje i tu s piným porozuměním a nadšením -- on, jenž i tu byl jistě disponován k velkým věcem ( a zas tu místo něho, nebo aspoň vedle něho, mohli a měli pracovati druzí). A důvod k této všestrannosti, tomuto hotovému vyplýtvávání sil? Tuším, že to byla velká láska zesnulého k Bohu i k církvi, jimž oběma sloužil ze všech sil, co jich měl. Requiem aeternam dona ei, Domine... C. S. Marie Lišková: Oltář a chór. Většina kostelů má, co se týče oltáře a chóru, stejné uspořádání: hlavní oltář dole nad stupni, chór — někdy hodně vysoko -- proti oltáři. iÍčelem tohoto po-stavení bylo a jest, aby mezi knězem u oltáře a chórem spolu s varhaníkem byl naprostý souhlas. Co platno, je-li varhaník virtuos, ale nerozumí nebo se ne-stará, co se děje u oltáře, ovládá třeba výborně nástroj, ale nedovede jej přizpusobiti posvátnému úkonu. Zvěčnělý p. kanovník Miiller říkával: „Posvátné ob-řady, tof nejsvětější drama, předvádějící vykoupení lidstva.” Proto vše musí s vážností býti účastno tohoto dramatu — jistě na prvém místě hudba a zpěv. Lid dole není jen němým divákem, je spoluhercem, činným účastníkem tohoto vznešeného děje. Tak jako opravdovost a zbožnost kněze u oltáře nadchne věřící Přispět na Německý Červený kříž znamená rozhodnout se pro Evropu. 3 | ||||
|