|
| ||||
| ||||
|
arcibiskupa Arnošta z Pardubic byla již v rozkvětu píseň duchovní. Vrchní řízení kostelního zpěvu pafřilo správci školy, školmistrovi (recfor, magister scholae). Vyučování zpěvu bylo co nejúžeji spojeno s vyučováním školním, proto byly sta-věny školy poblíž kostelů. Kůroví žáci (6 i více) byli nejen zpěvu, ale i latiny znalí; zpěvu ve škole vyučoval rektorovi podřízený cantor, jenž musil napřed svou schopnost dokázati zvláštní zkouškou před školastikem kapitoly. Již v této době Arnošt z Pardubic pečoval o důstojnost a čistotu zpěvu chrámového, povznášeje důrazně hlas svůj k správcům kostelů statutem synodálním z r. 1366: „Inhibeo, ne missae fiant intermixfis musicae insfrumentis, organorum dumtaxaf syrnfonia excepta?”
Chorál jest nejdůstojnější způsob hudebního umění, jímž bývá doprovázen katolický kulí, a nebyl posud předstižen žádnou moderní formou tohoto umění. Církev dovoluje i zpěv vícehlasý, — ale zákonem stále zůstává chorál. Žádný sbor (pěvecký) nedostihl ideálu své činnosti, jestliže neužívá i chorálu; neo& povídá to duchu posvátné liturgie, jestliže aspoň jedna část mše sv. nezpívá.se chorálně. Někteří liturgisté jsou dokonce i toho názoru, že delší části mše sv., na př. Cred~o, při zpěvu vícehlasém unavují a mohou se státi i jednotvárnými; tomu se odpomůže chorálem, při němž mimo docílenou změnu mohou se k vlastnímu prospěchu skladby i uplatniti dvě skupiny chrámového sboru. Mnohé námitky proti chorálu postrádají věcného podkladu a jsou proto bez-důvodné. Obtíže nějaké skladbv povstávají často nesnadnými intervaly, nezvyklostí rytmu, anebo vyžaduje skladba k přesnému provedení větší počet pěvců. Všechny tyto obfíže u chorálu odpadají. Intervaly nejsou chromatické, nýbrž diatonické (podle stupnice c, d, e, f, g, a, h — bez křížků), ne příliš často pře-sahují kvintu, a velmi zřídka překročují rozsah jedné oktávy. Proto zběhlému pěvci nepůsobí nesnází, nanejvýš svou motací, která bývá v novějších knihách lir turgických obyčejně v úpravě moderní. Rovněž rytmus chorálu nelze nazvati ne-snadným; přízvučné bývají obyčejně slabiky dlouhé, jichž nelze příliš protahovati. Rytmus pak povstává správnou deklamací, vyžaduje přesně artikulované výslovnosti, cviku i vkusu a častého naslouchání chorálu. Počet choralisfů řídí se velikostí chrámu, v menším kostele stačí i 4 choralisté. Nejlepším doporučením chorálu jsou jeho dávnověké dějiny, které sahají až k samým kořenum církve. Řeč, kterou jest chorál přioděn, jest nejen stará, ale i libozvučná; místa, na nichž zaznívaly chorální zpěvy, byla vždy místa posvátná, přednes chorální jest jednoduchý — a přece vznešenýl O chorálu platí i slova, která o hudbě Cóthe pronesl: Cenná hudba nemusí býti vždy moderní, —často čím starší, tím jest působivější) Čeští bratří dosvědčují, že četné písně jejich kancionálů (z r. 1598) vzaty jsou z .Řehořova graduálu. Kdo by mohl nepoznati z toho velebnou krásu, bohatost a rozmanitost chorálu, který se vyřinul z nejhlubších útrob svatých duší, sv. ,Řehoře, Ambrože, Augustina, a nadchnul i ducha zbožných našich předků k nápěvům duchovních písní českých tak vznešeným, že se jimi chlubiti může málokterý z národů. Čas by chtěl zmodernisovafi vše, ale nikdy nebude možno nazvati zastaralou hudební formou chorál, který zůstane vždy zpěvem církvi vlastními tenkráte, kdy moderní hudba bráti se bude cestami jinými. Nepochopil ducha církevní hudby, kdo by tvrdil, že chorál a sloh Palestrinův již vykonaly svou úlohu, zvláště, když chorál již po 14 století úlohu svou v církvi stále čestně koná po celém světě. Tam, kde se zanedbává, jest to podle pravdy důkazem, že nikoliv chorál, ale srdce naše jsou zestárláy vyprahlá, vroucí zbožnosti odvyklá, která nechápou posvátnou * inspiraci, jež vane z těchto svatých zpěvů. Proto sursum cordal Vy-nášejme z rumu zapomenutí tyto drahocenné perly, posvěcené srdcem i ústy sta-tisíců našich předků, jež za velmi důstojné uznány byly za Karla IV. i jeho výtečného rádce Arnošta z Pardubic. Cisterciák Moric Vogt ve své nadšené chvalořeči praví: „Tyto pevné,odměřené, výrazné, vznešené a libozvučné posvátné melodie mohou míti původ svůj jen u mužů svatých. Chorál doprovázel vždy obřady sv. liturgie, jím pěly chvály Hospodinu hierarchie papežů, kardinálů, patriarchů, biskupů — a nikdo neodvážil se v církvi Boží zpěvy tyto vymýtiti, leč snad ti, kteří ji opustili? Tak zůstala tato hudba posvátná zrovna královnou na trůně sv. liturgie ve svatyních Nejvyš'^ | ||||
|