|
| ||||
| ||||
|
ně do oné pro něho jedině případné paralely s Raffaelem, s jedním z nejvěfších umělců výtvarných. A jestliže ve svých operách, což bylo druhdy přehlíženo, ukázal na nové možnosti, jež jsou v jevištním umění dány právě ve směru charakteristiky jednajících osob, které po prvé v rukou Mozartových stávají se z pouhých zpěváků také z vnitřku tvořícími herci, projevil Mozart právě ve svém ,Requiem", třebaže docela v jiných směrech, co do významu pro vývoj hudby duchovní i církevní podstatně totéž; tak je v tomto „Requiem” vynalézavý, tak nový, tak tato skladba ovlivnila další vývoj tohoto hudebního oboru, že toto „Requiem” vy-konává už přímý vliv na velké dílo v mešních komposicích u samotného Beethovena, který tu zase znamená se svou prací nový velký krok vpřed. A tak u Mozarta v duchovní a církevní hudbě ne hned, nýbrž až ve sklonku života, ale zas do té šíře a do té hloubky, jak bylo u něho v hudbě světské, se projevuje geniální objevitelský čin, který sám o sobě dostačí, aby zdůvodnil i v tomto případě použitelnost srovnání: Mozart-Raffael.
A důvodně se ptáte, jak přec jenom vypadá to s otázkou zařazení Mozartovy hudby? jednodušeji, nežli si tuto otázku kladli dříve. Ptejme se, zdali toto ,Requiem" je duchovního či úže církevního základu. Odpovídal bych (jenom za sebe): fe docela na rozhraní; a nijak bych se nehoršil, kdyby kdokoli zašel dál a usuzoval, že skladba je rázu ryze církevního; to vš.e je věcí osobního úsudku tím spolehlivějšího, čím větší je znalost jednotlivých slohů a současně i schopnost indicia. Hlavní věcí je, že s jistotou možno usazovati na duchovnost této skladby, na to, že hudba „Requiem” se vznáší nade světské, že spěje do nadsmyslna, do prostředí, jež vnímáme hlavně citem, jsouce připraveni náboženskou věrou velké Církve, napiněni dokonalou představivostí pojmů z jejího učení; a jestliže se právě až v „Requiem” splňuje u Mozarta i možnost praktického upotřebení, jestliže dílo ono vyhovuje už i liturgickým předpisům, pak možno se strany uvažujícího dojíti až k úsudku, že „Requiem” nese už ráz hudby — církev-ní. LI mší Mozartových způsob prokomponování textu (s nímž velmi zhusta Mozart nakládá lřbovolně, tedy rnelřturgicky) vedle obsahových neslohovostí vylučuje podobnou klasifikaci. Jejich ryzí estetická hodnota však má svůj piný význam; míním v tom směru, že barokně rokokový sloh jejich má vysoké hodnoty pro oplodňující vliv, jaký hudební baroko mělo pro vývoj hudby vůbec, o čemž nás právě průzkumy našeho českého baroka pině přesvědčily; i za to buďme Mozartovi vždycky vděčni? Dr. Jaroslav Safránek: f=otografování zpívaných samohlásek. Důležitou složkou správného a dokonalého zpěvu jest bezvadné vyslovování samohlásek zpívaného textu. Při kontrole této výslovnosti jsme byli donedávna odkázáni toliko na svůj sluch. Vědecký pokrok dnešní doby nám dává přístroje, které umožňují viděti a fotografovati zpívané samohlásky. Přístroje dovedou kontrolovati netoliko, zda samohláska je zpívána na tónu správné výšky, ale dovedou nás rovněž informovati dokonale o charakteristických vlastnostech výslovnosti. Lze očekávati, že podobné přístroje, které jsou prozatím jedině součástí vědeckých laboratoří, v nichž slouží k účelům studijním, stanou se záhy praktickou pomůckou při učení se zpěvu. Nebude proto na škodu věnovati těmto věcem trochu pozornosti. Že je možno zaznamenávati zvuk a řeč, je všeobecně známo. Nejprve se k tomu užívalo Edřsonova f anogra f u. Zvuk byl zachycován trychtýřem a dopadal na tenkou slídovou destičku, jež nesla rycí jehlu. Destička se zvukem rozkmitala a jehla ryla záznam na povrchu otáčejícího se voskového válečku. Tím bylo možno zachytiti trvale záznam zvuku nebo řeči a tyto opět kdykoli gramofonem reprodukovati. Později počalo se užívati k záznamu desky na místo válečku. Ze záznamů je možno studovati podstatu lidské řeči. Tímto studiem se zabývá věda zvaná fonétřka. Nejdůležitějším elementem řeči jsou samohlásky a proto jejich probádání má ve fonetice základní význam. Obr. 1 podává ukázku takového zá- 9 | ||||
|