|
| ||||
| ||||
|
sorem hudebních věd a rektorem university v Bratislavě), všichni přítomní ulpěli na jeho krásné tváři, vysokém čele na hlavě korunované hustým věncem sfříbrných vlasů. Byl nám tehdy nejvzácnějším hostem ze všech přítomných, a zvláště, když se ujal slova, aby do nás vlil lásku k české duchovní písni, perle to církevního zpěvu a také českého umění vůbec.
Na Popeleční středu odešel od nás navždy. Zůstane jeho dílo, které je obsáhlé: Rukovět chorálu římského; Zpěvník pro střední školy (byl to předchůdce Českého kancionálu); Graduale parvum, první dílo toho druhu v Evropě; Proprium provinciae Pragensis; Rozbor Franusova kancionálu a Speciálníku královéhradeckého; velké dílo „Hudební prvky svatováclavské”, ovoce to mravenčího bádání. Veliké jeho dílo bylo umožněno nevšedním nadáním, které bylo dokumentováno jeho promocí sub auspiciis. Chrámové družstvo, které vyslalo deputaci k jeho pohřbu do pražského seminářského kostela, nemohlo se u jeho rakve pomodlit, protože pro závěje a po-ruchu autobusu byla deputace nucena se vrátit z půli cesty (z Čechtic) do Pelhřimova. Jen samotnému předsedovi, vdp. děkanu C. Jiříkovi, bylo dopřáno z Humpolce se za mimořádných dopravních obtíží pohřbu zúčastniti. Jeho vděčnost posílá velkému spolupracovníkovi ještě také tuto kytičku na jeho čerstvý hrob a dar Vincenfinu místo věnce, jak si zvěčnělý ve své poslední vůli přál. (Věstník Chrám. družstva.) Otto Albert Tichý: Jak harmonisovati lidové písně chrámové? Hudební forma lidové písně chrám;ové je velmi prostá, i zdálo by se, že je vel-mi snadno takové písně skládati a odívati je harmonickým rouchem. Zkušenost učí, že tomu bývá právě naopak: je velmi nesnadno napsati duchovní píseň, aby byla zároveň přístupná lidu a při tom si udržela uměleckou úroveň. Právě tak je nesnadno dobře zharmonisovati takovou píseň, nebot harmonie, jichž při tom použijeme, musí odpovídati duchu a stylu písně. Zřídkakdy možno říci, že je harmonisace lidové písně chrámové vskutku dokonalá. Zkoumejme podmínky dobré harmonisace. Lidové písně chrámové jsou skoro vždycky melodie absolutní, to jest dostačí si samy a jsou krásné i bez doprovodu, není však závady na tom, aby se obohatily harmonickým doprovodem. Jsou k tomu jednak důvody praktické, jelikož doprovod udržuje zpěváky na téže výši, v téže tónině, ale nelze také popřífi, že moderní ucho potřebuje k melodii harmonie, a že dobrá harmonisace může vskutku býti ozdobou melodie, jako se zkrášluje kresba nanášenými barvami při kolorování. Co to je vlastně harmonie? Není to nic jiného, než notové vyjádření harmonií, tvořených alikvotními zvuky každého tónu. Je to něco podobného úkazu, který vzniká, když propustíme sluneční světlo skleněným hranolem. Objevuje se sluneční vidmo, sestávající z řady rozličných barev, jež jsou ,obsaženy ve slunečním světle, ale jichž nevidíme každou zvláši, nýbrž jen celkově v koncentrovaném „bílém” světle slunečním. Vidino slunečního světla se tvoří samo sebou a také harmonie té které noty ozývá se v skladatelově mysli takřka automaticky, on ji nalézá, abych tak řekl, instinktivně. Není tedy možno přiodíti notu jakoukoliv harmonií, nýbrž jen tou, která jí je souzena shodou okolností, která vyplývá z melodie, jako vidino vyplývá ze slunečního jasu. Podle harmonických příruček lze každou notu harmonisovati třemi akordy: jest v nich bud primou či tercií nebo kvintou. Toto pravidlo by se dalo rozšířiti ještě na septimu nebo na nónu, ale víme ze zkušenosti, že zpravidla vyhovuje jen edno řešení, a že zdánlivá volnost volby by vedla k hudebním nesmyslům. ~olba akordů je určována vztahem noty, již harmonisujeme, k funkcím tóniny, ve 'které je psána melodie. Funkcemi tu rozumím tóninu, dominantu a subdominantu, na nichž spočívá veškera harmonie (postup k dominantě ,odpovídá úsilí do- 16 | ||||
|