|
| ||||
| ||||
|
stati se ke světlu, sestup k subdominantě pak připomíná opak světla, t. j. stín, tmu ).
Z předchozího lze vyvoditi nejdůležitější zásadu pro harmonisaci melodií: harmonie odpovídej vždy tonalitě písně, a to nejen v celku, nýbrž i průběhem skladby; nejen při kadencích (závěrech), nýbrž i akordy, použitými mezi jednoťlivými závěry. Je také logické, aby byla duchovní píseň harmonisována tím způsobem, jakým se harm,onisovalo v době, kdy byla napsána. Tak na př. je vrcholem nevkusu, harmonisuj-li kdo naše staročeské písně romantickými harmoniemi z 19. století, nebo zase aplikuje-li se na písně z doby baroka sfud,ená harmonie nekatolického chorálu, či přepepřená harmonie autorů z doby od raku 1900- Zvukový materiál akordů, jichž jest používati, je dán notami, objevujícími se v melodii. Tedy v melodii přísně diatonické nepoužívejme akordů alterovaných, a zase nebojme se chromafiky, vyskytuje-li se v nápěvu. Velmi je důležité, abychom nepodkládali normální akordy pod noty, jež nejsou skutečnými notami melodie, t. j. pod průtahy, pod tóny střídavé, průchodné a střídavé tóny volně nastupující. Je potřebí veliké bystrosti, aby se rozeznaly tóny akordické od vedlejších, a opomíjení této zásady mívá zhoubné následky: harmonie se stává tupou, nezáživnou a nemuzikální. ,Nejlepší školou budou nám tu harmonisace z pera velikých mistrů. Podivu-hodné jsou Bach-ovy harmonisace protestantských chorálů, ovšem dlužno připomenouti, že by bylo pochybné vyvozovati z ,nich pravidla pro harmonisaci kterékoliv písně, nebot Bachův způsob vyhovuje německé duchovní písni z 18. sto-letí, ale neodpovídá již duchu duchovní písně ze století 16. nebo 19. Z našich starých mistrů jsou velmi zajímavé harmonisace Michnovy a jiných barokních skladatelů, od nichž se je treba učiti, jak zacházeti s písněmi, vzniklými v jejich době. Jsou-li nejstarší harmonisace našich duchovních písní rázu zcela polyfonního, v době baroka nabývají čistě harmonického rázu a postupem času sledují vývoj novodobé harmonie. Skladatelé z 19. století harmonisují v hudební řeči svého věku. Zřídkakdy u nich nalezneme zrůdnosti, jimiž se vyznačují harmonisace písní z konce 19. nebo ze začátku 20. století. Nadměrné používání chromatiky vede ke ztrátě smyslu pro tonalitu, a tak slýcháme v kostelích věci, za něž by se rděli naši předkové, jež však „pokrokový” varhaník má za cosi geniálního. Mluvím-li ,o přemrštěnosti mladé generace, tím nemíním obhajovati neumělost těch samozvaných harmonisáforů, kteří v domnění, že je nyní v harmonii vše dovoleno, lepí na nápěv chuchvalce nemožných zvukových spojů. Ti by nejlépe udělali, kdyby nikdy nehráli bez předlohy, jak činí někdy i výborní znalci harmonie, vědouce, že improvisace nikdy nenahradí komposici. Špatná harmonisace je horší než vůbec žádná. Ruší znalce i prosté zpěváky, nehot je nelogická a nepřirozená. Dobrá harmonisace naopak dává vystoupiti krásám melodie, nebot vyslovuje to, co v ní bylo jen utajeno. Je to jako krásná kresba uhlem nebo perokresba, kterou by umělec nádherně okoloroval. Jsme všichni zajedno, že to může býti krásné, víme však také, že jen málokdy lze říci o harmonisaci, že je úpině zdařilá. Ač je to práce skromná, nepožívající obdivu povrchního obecenstva, přece je to práce velmi záslužná. Zdobíme tím oltář a chrám, jako se zdobívají kvítím a ratolestmi. Doufejme, že odměnou za to nám bude dopřáno shlédnouti luhy a sády Ráje? Jeden zdroj umění. Mezi myšlenkami, jež zapisoval mlady' Robert Schumann, aby sloužily poučenÍm a nabádaly k přemýšlení čtenáře hudebiního listu, který založí! a veď!, čteme také tento výrok: „Estetika všech umění je jedna. Jen materiál umělců je odlišný.” Á pozd'ějí. „Kdo nezná vynikající zjevy v líteratuře, toho máme za člavěka nevzdělaného. V hudbě měli bychom býti také tak daleko.” Schumann nebyl ovšem prviní, kdo v,ycítíl, z`e všechno umění čerpá z jednoho spolec"ného zřídla. Leonardo da Vinci nazval hudbu sestrou malby — sorella Bella pittura. Victor Hugo nejedinou zdůraznil pouto, vIžÍCÍ všechna umělec- 17 | ||||
|