|
| ||||
| ||||
|
90
Až pak idea reformační po krajinách česko-moravských hojněji se ujme i rozšíří, rychl eji než jinde douri-žeme se opravy a důstojného provozování zpěvu posvátného, jelikož máme již nyní a vždy větší budeme míti l-ojnost výtečných, důkladně vzdělaných ředitelů kůrů — vůdců to a vykonavatelů zpěvu chrámověho. Neocenitelná tedy jest a zůstane zásluha „jednoty pro zvelebení kostelní hudby,” zejmena nynějšího předsedy Dr. T r a á y h o, jehožto prostřednictvím a energickou snahou ústav rozšíření došel. Vedle pvavidelných ročních příspěvků, které členové Jednoty odvádčjt, přispívá na vydržování ústavu vláda ročné 1800 zl., zemský výbor 500 zl., městsk~i rada pražská 200 zl., a pražská spořitehia 200 zl., — příspěvky to vzhledem důležitosti ústavu dosti skromné. Ku praktickému cvičení se žákův má ústav č t v c r o v a r l- a n ; jeden větší stroj s 10 rejstříky 2 ň7anuály a ~piným pedálem, ostatní stroje jsou malé, celkem nedostatečné a přáli bychom ústavu alespoň jeden pěkný stroj. — Dále má ústav dosti hojnou sbírku hudebnin, mezi jinými těž v z á c -- ý k a u c i o n á l z r. 1576, insh-umentáh-ícl- a podobných skladeb jest okolo 1133 čísel, skladeb pro varl-auy více než 200. ' 1 ' h e o r e- t i c k á d í l a jsou vesměs vzácná (I+. Fétis, Dr. Ambros, Marx a j.), celke-n 318 čísel. Co se pak soustavy vyučovací týče, vyuči-je se kromě důkladného cvičení na varhany následujícím předmětům: Nauka o harmonii, modulace, kontrapunkt, imitace a fuga, nauka o formách a rozbor, instrumentace, lira partitur a dějepis hudby. Nauka o chorálu přednáší se nejen theoreticky, nýbrž také prakticky dobrým provozováním chorálu gregorianského se pěstuje. K úpiné dokonalosti nezbývá dojista již. ničeho více, než aby s ústavem spojena byla p ě v e c k á š k o 1 a e h 1 a p e c k á za tou příčinou, aby jednak žákiun ústavu posky tnula se příležitost ku poznání způsobu, jakým mladé zpěváky vychovávati lze, jednak aby již na ústavě samém mládež zpěvu cvičili a v řízení smíšených sborů zběhlosti nabyli. Vy-chovávání dobrých žáků jest životní otázkou reformy zpěvu kostelního. Bez zpěváků není opravy zpěvu, a bez důkladného cvičeni není zpěváků. Cvičeni však není předu-ětem snadným. A jelikož řiditel neb učitelové ústavu bývají obyčejně zároveii řiditeli některého kůru, velmi by prospělo, aby s těmito silami ve svých kostelích skladby nastudodované provozovali. Tak jedním rázem účele dvojího by se dosáhlo, pedaao,,ického a praktického. Praha pak každé neděle by zvěděla, že v lůně svém chová „vysoké školy hudby posvátné.” Ku opravě a zvelebení zpěvu kostelního dvou věci se vyžaduje, předevsfm musí býti jasně vytčený s m é r, kterým se kráčeti má, nápotom zapotřebí jest řádně vzdělaný c h sil, které naznačeným směrem k cíli, vytknutému se berou. Pře.dmét druhý u nás jest vyřízen. Máme již částečně a budeme vždy míti vycvičených sil, které dovedou lzleslý zpěv chrámový opraviti. Rukojemstvím jest nám „ústav pro vzdělání varhaníků a ředitelů kůrů.” Také první předmět mezi vzdělanými hudebníky rozřešen jest, aspoi"i theoreticky. Cím více se přibližujeme v skladbách vzorům starým tím cirkevnějšf a vážnější budou naše produkce. V době bezprostředně před-palestrinské nebyla „nnisica saera” tak světská a všední, jako jest za dnův našich. Nizozemští skladatelé, jicbžto skladby se tel-dáž provozovaly, psali přesně a správně, sloh jejich byl vytříbený a zralý dle přís-;é vyměřených pravidel. Právě tfnl však pozbýval onoho půvabu a mízu milého, oné původní síly samorostlé, kterými vlastnostmi uměni starší vyniká. Povšcchná, ideálnost v skladbách jinak správně praco-. vanech stávala se nudnou. Všeobecně voláno po reformě i z nejkompetentni,jších míst. Palestrina stal se reformatorem v tom smyslu, že se postavil na pudu umění staron i z o z e m s k é h o. Chopil se toho, čím svět pohrdal. Staré tradice neodstranil ani ne-pohřbil, nýbrž opět je o ivil. Právě tak, jako R a f a e 1, podobný v příbuzném oboru velikán, znamenitým se stal, že čerpal ze všeho, co již před ním vykonáno bylo. Kdykoli-věk jinochu jen možno bylo, spěchával do Assisi a s obdivem po celé hodiny pozoroval obrazy starého mistra Giotto a těžil z tradice starých v prospěch vlastni. Kdyby Palestrina byl se přidržel výhradně tradic nčitete svého Goudimel-a, a Rafael typů mistra Pempino, oba náleželi by jen době té, ve které žili, oba byli by žáky učitelií svých, kterých uápodobili v dokonalejší snad úpravě, nikdy však nebyli by se stali tím, čím jsou a zůstanou, — velikány, onen reformatorem hudby, tento knížetem malby. Majíc stará díla umělecká půvabu a krásu, kouzelnou moc a životní sílu v sobě tou měrou, žc na nich okřívá a znovnzrozuje se všeliká snaha umélecká. Jest-li že poesie česká osvěžila se a znovuzrození slavila způsobem netuáeným od té doby, co Ilanka klenoty | ||||
|