|
| ||||
| ||||
|
ronů, aby co dobrého bývalo jindy — rozkvetlo nyní zase a rozkvetlo hojněji." O rok později klade otázku: „Co počneme, abychom náboženskou zpěvavost lidu, jež vůčihledě chabne, opět pozdvihli?”
Z usnesení synody z r. 1860 nás velmi zajímá také zákaz, aby nebyly zpívány písně, které pna světský nápěv upomínajíce mysl roztržitou činí." Synoda při- pomněla tím silnou a dávnou čáru -mezi hudbou duchovní a světskou. Dobře víme z dějin, jak často musila církev vykazovat z chrámů nezbednici vtíravou, v líbivé šaty nastrojenou. Přísnosti a bdělosti té bylo třeba, aby nábožná píseň zůstala zpívanou modlitbou. Z toho již poznáváme, že světská píseň (kromě prvních počátků chrámového zpěvu lidového v XV. století) na vznik písní duchovních celkem vlivu neměla. A jak tomu bylo naopak? Zda působily písně chrámové na hudbu světskou, zda najdeme tu ohlasy melodií a rytmů v kostele slyšených a zpívaných? Není-li shoda pouze nahodilá, má píseň ,Už mou milou do kostela vedou..." svůj původ v nápěvu Otčenáše, jehož prosby byly slovním podkladem k jedné z nejstarších chrámo,,- ch písní lidových. Domněnka ta je tím spíše nasnadě, uvážíme-li, že se tu zpívá o ději v kostele i u oltáře. Na mnohem pozdější vznik její ukazuje pokračování po prvním úryvku: je dost laciné, v rychlejším tempu by dopadlo dokonce všedně. Vedle tohoto nezaručeného případu připomíná chrámový zpěv píseň, která jej úmyslně napodobuje: „Blahoslavený sládek.” Nikoli zpěv lidu, nýbrž kněze. Je ojedinělá, protože takové počínání lid cítil jako po-rouhání, i když se ho v textu nedopustil. Ostafně to není pravá píseň, plod čisté-ho ducha lidového, nýbrž improvisace rozjařeného pijáka v hospodě. Žeň naše je tedy chudičká. Příznačné jest, že ani písně vážné, oslovující přímo Boha, neobsahují prvky písní duchovních. Čím si to vysvětlíme? Nejpodstatnějším rozdílem mezi rytmem písní světských a duchovních. Kdežto ony rytmem takřka hýří, tyto padle vážné povahy své nejvíce jen v tónech stejné, nebo jen dvojnásobné hodnoty se pohybují, a kratších, zpravidla -obloukem vázaných not k pouhé výpini větších intervalů užívají. Zde je kromě textu takřka přirozená hranice mezi nápěvem světským a duchovním. Vyskytne-li se tu píseň rytmicky bohatěji členěná, pak jistě je velice oblíbena, protože se v tom ohledu trochu podobá písni lidové: „Shlédni, Bože, s nebes vysokosti”, „Ach, můj nejsladší Ježíši”, slavná „Narodil se Kristus Pán”, „Tisíckrát pozdravujeme Tebe” a písně mariánské vůbec. Na rytmus písní národních tedy chrámový zpěv lidu nikterak nepůsobil. Nemohl. Zbývá nám tedy, abychom zjistili příbuznost kroků melodických. Bez současné podobnosti rytmické a harmonické vlastně takové stopováňí žádné průkaznosti nemá. Kromě toho nelze zjistit, které chrámové písně byly nejvíce oblíbeny v době, kdy národní písně vznikaly. A pak, světská hudba žila svým samostatným životem při tanci, svatbách, lidových zvycích, v přírodě, na vojně atd. Vždyf'. ani koledy, písně vysloveně náboženského obsahu, ale přece jen lidového původu, nemají ráz zpěvů chrámových, nýbrž veselých a srdečných popěvků a melodií ponejvíce pastýřských. Mohli bychom ukázat na podobnost adventní písně „Vesele zpívejme, Boha Otce chvalme” s vánoční koledou „S jedné strany chvojka, s druhé b.orověnka”, dále na písně, které se začínají stupnicovým vzestupem prvního fetrachordu, ale těch je mnoho v obojím druhu písní, právě tak, jako zakončení písní je podobné dokonce u všech národů, protože harmonická kadence od dominanty nebo subdominanty k Ponice nutí melodii k týmž krokům. Ani o známé čtyřtaktové sekvenci v písni „Ach, není tu, není”, nemůžeme tvrdit, že by měla vzor v pateronáso-bné (?) sekvenci Alleluja z písně „Žije Kristus, náš Spasitel”, už ne proto, že tu jde o chrámovou píseň jistě málo známou. Ve stavbě písní lidových a chrámových je přes pochopitelné analogie přece jen patrný podstatný rozdíl, vyplývající z toho, že píseň chrámová, dílo školených umělců, přechází do jiných tónin, někdy i do tří, do čtyř, než se v závěru vrátí k tónině původní, že je tedy harmonicky často velmi složitá a důmyslná, kdežto píseň národní moduluje málo, nebo z původní tóniny vůbec ani nevybočí. Tu jedině u některých písní moravských a slováckých lze mluvit o vlivu církevních tónin, jež jim dodávají zvláštního půvabu. 22 | ||||
|