|
| ||||
| ||||
|
kem Neefeovým. Neefe celým svým základem pafřil k těm skladatelům, kteří podivuhodně vedle ryze vědeckých p,oznafků měli také pino zájmu pro estetiku i pro filosofické vztahy, pokud je obsahovalo dílo skladebné. Tohle byl také předmět uvažování u Beethovena; nemíjel ani těchto věcí, ale snažil se je do-řešit. Měl k tomu způsobilost. I když jeho vzdělání knižní nebylo soustavné, na-hrazoval je usilovným poznáváním knižním sám. Dosti se tu poučil a jeho soudy v uvedených věcech měly svou hodnotu. Byl si také závažnosti _poučení z knihy pině vědom.
„Není téměř spřsu, který by byl pro mne příliš učený. Ačkoliv jsem si ani v nejmlenším nečdnřl nárok na vlastní trčenost, snažil jsem se přesto od svého dět,-ství pochopiti smysl nejlepších věcí a zvyklostí všech věků. Hanba umělcř, který sř neklade za vinu, že nedospěl alespoň tak dale.ko.” A tak ve vlastním soudu Beethovenově docházíme k přesvědčení, že skladatel z klasiků největší nesl v sobě zcela jasně zárodky budoucí hudby romantické, u níž už hudba ř myšlenkový obsah slovní sžily se v dokonalou symbiosu. Je nám proto tolik jasno, proč Beethoven v jedné ze svých ouvertur psal: nicht ,komponi,ert", sondern ,gedichtef" von Ludwig van Beethoven; proč významné části svých děl nadpisoval jmény, označeními, jež udávaly skladbám základní myšlenkový tón — věc pro psychologii Beethovenovy tvorby tolik přec významná; v ní se dalo tušit, kam míří velký skladatel se svými obsahovými záměry; odtud také bylo možno čerpati jako ze zdroje vady čisté přesvědčení, jakou je ona lidská osobnost skladatelova; zjištění, aby bylo porozuměno dílům skladatelovým, tolik důležité! Třeba tu snad skladatel ani se blíže nevyslovil, už z líčeného se po-dává, s jakou vážností nutno při rozborném výkladu bráti do rukou slovný pod-klad skladeb vokálních, nebof právě z jejich obsahu lze tolik vypátrati pro vlastní povahu Velkého. Je tedy Beethoven nejvzácnějším z klasiků už také pro-to, že právě jemu problém hudby programní byl docela zjasněn — domyslili ho a do piného rozvinu ho provedli ovšem až -- romantikové. Chápu tu pině všechno to, co o Beethovenovi tak krásně, myšlenkově tak svérázně vypsal Faul Bekker, když vyplňoval nádhernou část své práce, oné ;opatřené marginálníxn označením: „Beethoven der Tondichter”. Ostatně sám Beethoven psal: „Hudeb!ník je též básníkem, může se domnívati, že je párem slřčných očí náhle přenesen v krásnější svět, kde s ním laškují duchové a ukládají mu obfí~ úkoly.” III. Když takhle úzce chápe Beethoven vztah hudby k myšlence, z níž hudba vvchází, je přerozeno, že tam, kde jde o hudbu vokální, projevuje se u něho souvislost mezi hudbou a slovem co nejtěsněji a právě tam je nutno osobnostní podstatou skladatelovou zabírat se co nejblíže, podle okolností případu, podle obsahu slovního až tak hluboko, aby byl zjištěn jeho životní a světový názor -- platí zejména pro případ, kde Velký zvolí si text, který už ve svém obsahu je pro-jevem víry k tomu ve vyhraněné způsobě; na duchovní a církevní hudbu tu myslím. „Slyšel jste již o mých velkých dílech? Velké pravím — proti dílům Všemo--houciho je vše malé. Noní vyššího úkolu, než přřblížřti se božství těs,nějř než jiní Iídé a odtud rozšiřovati paprsky božství mezi lřdské pokolení. Bůh zajřsté vyslyší mou prosbu a ještě jednou mne vysvobodí z tolika ,.nesnází, když jsem mu o,d' dětství pin důvěry sloužřl a dobro činil, kde jsem jen mohl; pro-to důvěřují též zcela jen v něho a doufám, že Nsivyšs"í m,ne nenechá zhynouti ve-všelikých mých trápeních. ó Bože, dej mně síly, abych zvítězí1 nad sebou! Mne nesmí nic připo.utávtttl k životu!” Kteří ho znali, napsali mu, když chtěl opouštěti Vídeň, zbožňující Rossiniho, pokořující a zarmucující Beethovena: „Víme, že jste složřl novou skladbu chrámové hudby (byla to mše D'dur sa lemnis, op. 123), v níž jste vyjádřil city vnuknuté Vám Vaší hlubokou věrou-Nadpozemské světlo pronikající Vaši vznes"enou duší ji prozařuje.” 24 | ||||
|