|
| ||||
| ||||
|
Tento významný projev komentuje Romain Rolland: „První slovo, jež se na-skýtá jeho ctitelům, aby vzdali chválu jeho geniu, není slovo věda, ani umění: jest to slovo víra.”
Několik vět z improvisovaných myšlenek Beethovenových právě jsem uvedl. Ne ani zdaleka tolik, aby z nich mohly býti činěny závěry přesnějšího rázu. Z vět podobné povahy, z těchto myšlenek nadhazovaných tak, jak je dával kon kretní popud v různý čas, dal by se dost snad vysoustruhovat jednotnější názor na život a co nad ním je; nelze ani popřít, že by podobný pokus už vzhledem k pramenům nepostrádal závažnosti, zejména když, jak zjištěno, byla tu určitá sečtělost věcí tohoto oboru; nesoustavnost, nahodilost dala by se vylepšit opatrnějším kritickým sběrem a jeho náležitým zhodnocením. Než: Beethoven byl v prvé řadě hudebník, myslil v tónech, svá přesvědčení do nich ukládal, svoje nejzávažnější emoce duševní právě jimi vyjadřoval. Proto hledám porozuměni v těch nejzávažnějších věcí u Beethovena v hudbě nejdříve: „Ach —jsou chvíle, kdy cítím, že řeč nesní ještě zcela nic. Na psaní, to víš, jsem si nepotrpěl. Žiji toliko ve svých notách a sotva je zde jedno, již je druhé zapomenulo. Promiňte, že dnes již nemohu psáti: unavuje to — raději bych pracoval o neítěžší hudební úloze.” A když už vlastní dílo skladebné má mi býti hlavním vodítkem pro určité představy jeho, pak si uvědomuji s naprostou jistotou, že tento skladatel byl poctivcem, že miloval pravdu; jak to kdysi napsal: Wahrheit nie, auch sogar am Throne nicht verleugnen. Beethoven rozhodně není případ Hectora Berlioze, tohoto Francouze eticky bezpáteřného, dovedšího jinak myšlif a jinak hudebně tvořit. A tak: o všech těchto věcech u Beethovena promlouvá mi niejprve dílo; jeho slovní výroky výklad z díla p.odp,orují, blíže zpřístupňují. IV. Proberu aspoň tři vokální komposice, které pro duchovní a církevní hudbu Beethovenovu jsou zvlášf významné. Jsou to v časovém pořadí: oratorium, (správně duchovní kantáta) ,Christus am O,elberg" op. 85., „Missa C dur” a „Missa solemnis”. ,Christus am Oelberg—je dílo mládí. Rázem získalo si obliby — než Beethoven sám později pro foto své dílo nebyl zaujat. V díle vystupuje osoba Kristova jako hlavní, a to po stručnější introdukci hned v začátku. Je tu recitativ --- modlitba k Bohu, aby sílil Ježíše v jeho utrpení a holesfech a pak hned arie: ,Meine Seele ist erschiifterf.... `' je psána v barokním slohu se zdobným závěrem podle tohoto slohu; po předchozím recitativu zpívá velkou arii zase Seraf se skvělým ornamentem na konci -- pak sbor andělů -- typ sborů po-dle Hándla a Haydna; Seraf ve svém zpěvu, kresleném úpině podle barokního základu s opětným bohatě vyšperkovaným koloraturním závěrem v duetu Ježíše a Serafa aspoň místy vyskytne se duchovější líceň — zato sbory vojáků jsou zase ryzích světských barev --- úpině postrádají přizpůsobení duchovnímu základu kantáty tohoto druhu; závěrečné sbory jsou psány podle modu barokní polyfonie. Ne, tahle kantáta, přestože v ní místy pronikne aspoň kmitem vliv silné hudební osobnosti, pro vývoj Beethovenovy hudby není něčím podstatným, a nemá také hlubšího významu pro výtvor duchovní kantáty vůbec. Beethovenovský klasicismus v této skladbě obsažen není; není to dílo průbojné, objevující. Missa in C dur, docela ne dílo mládí, nýbrž zralého věku, napsána v roce 1807 k návrhu knížete Esterházy. Je-li ,Christus am Oelberge" prosycen ještě barokem, znamená mše C,dur únik z něho. Objevil se docela nový výraz pro hudbu duchovní, tolik odlišný ,od barokněcírkevního základu. Navenek mizí docela onen melodicko harmonický charakter barokní hudby církevní, stírá se příliš bujná pestrost v barvě, spíš vrací se smysl pro gotickou kresbu, ubírá se příliš nadnášená melodická vina, daleko víc se sestručňuje; vylučuje se ornament jako složka barevně kreslířská; nastupuje zjednodušená melodická linie, jednoduchostí vybavená do klasické krásy; místo formální těkavosti nastupuje pevný řád i ve 25 | ||||
|