|
| ||||
| ||||
|
Credo.
úvod na rozdíl od všech velkých mší, foto zvláštní vyznání Boha, tento způsob výrazu, tato upřílišněná sforzata, tolikrát se opakující ve všech imitujících hlasech polyfonně vedeného sboru, tento vyvolaný rozruch (místo očekáváného důvěřivého poklidu); tento úvod a pak částečně i místo před závěrem Creda, dodává tomuto oddílu mše zcela zvláštní ráz. Jako by kus vzdoru, zapochybování, stín rozlit byl v této části skladby místo Božího míru v srdci; hotový proti-klad proti rozjásané velebě Boha v Gloria nebo odevzdanému vzývání v Kyrie. Ne na všechny vykladače této části mše tato partie fímže způsobem působí; mne si však tu podmanil prof. Gracián Černušák, když psal, ž~e Credo je pojato až polemicky subjektivně. Takhle bych se chtěl Tomuto tápání oněch částí Creda přiblížit. Ale ,Et incarnatus est": uvádí je prostinkou, ale tolik strhující melodií sólový alt a po něm ve skvělé kontrapunktické práci ostatní hlasy sólové, pod nimiž šeptá sbor unisomem v pp: ,Et incarnatus est de Spiritu sancfo ex Maria Virgine" -- naučil jsem se už v jednotlivých mších hledat a nalézat krásy v adoraci Marie Matky -- Tohle místo v Beethovenově interpretaci staví mi ho do nejpřednější řady horlitelů pro mariánský kult. To je výraz, jejž dovedl podat právě on, Velký, upřímný a jistě poctivě zanícený. ,Et homa facťus est", melodika palestrinské ražby, čtyři takty, chudičké navenek, ale vzrušující obsahovou hloubkou. „Crucifixus”, jako by skladatel nejúčasfněji prožíval všechny strázně a bolesti lidského utrpení Kristova až do jeho smrti. Místo zase ryze instrumentálního charakteru právě také ve sboru. Pak díl ,Et resurrexit", tolik radostné, nepochybovačné víry ve smysl Kristova zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, v Boží soud spravedlivý, ve slávě nebeské konaný. Pak zase (neliturgický) vstup: „Credo in Spiritum Sanctum”, zajímavá věc: jsou místa, v kontrapunktickém pře-divu hlasů, kde onen drsný, rvavý, na sforzatech budovaný motiv ze začátku tohoto oddílu mše se znovu vyskytuje, jenže tentokrát je už kontrapunktován hla-sem recitativního charakteru pině zklidňujícího, jako by sborem oddanou vírou zanícených a odevzdaně odříkávajících věřících: „Credo, credo in unam sanctam catholicam ef apostolicam Ecclesiam, confiteor unum baptisma in remissionem peccatorum.” Nemohu si pomoci: přirozeně se mi tu podává výklad, že skladatel v Credu vyložil nejprve svůj zrod víry ve způsobu Velké Církve (jaký dokonalý byl ve vzývání Marie Panny, jak se dovedl sžít s uměním, jež bylo doiprovodem a výkladem symbolické Oběti oltářní, jejíž děje mělo toto doprovázeti, vykládati), zrod, který však nebyl bez pochyb, ale jenž nakonec vyzněl v tím hlubší, oddanější víru. A proto onen závěr Creda v ,Et vitam venturi saeculi" zase fugovaný jako závěr Creda a zase téže povahy v základním melodickém modelu, je takřka přepiněn jubilujícím tónem, pině obsažným, jenž zroditi se mohl jenom v srdci Bohu nejvýš oddaném. A další části mše tuto myšlenku j.en důrazněji dotvrzují. Sanctus. „Sanctus Dominus Deus Sabaofh”; podivuhodné; ne rozjásaný paián, ale nejvýš tklivá oslava Boha na nebesích, uchvacující, zase hloubkou víry; místo jedinečné beethovenovské krásy; tak prostorem omezené, ale tolik obsažné; zase polyfonní; docela jiné nálady jsou ,Pleni sunť coeli" a ,Hosanna", prvější v kanonické formě, druhé ve splendidním fugatu vypravené — tak zpívati mohl jenom bezvýhradně věřící, upřímně se těšící z milosti víry. Be.n.edictus. V tento oddíl je slita nejvzácnější krása lyrického projevu beethovenovského. Tu můžeme se vcítit nejhlouběji snad do úpině nové její podstaty a můžeme tvrditi, že je na úrovni,oné hloubky v lyričnosti, jak ji vykazuje církevní hudba starých klasiků, ovšem lyričnosti, jež s nimi vykazuje spříznění jenom vzdálené, jinak však pracuje úpině nově. Objevitelský čin velkého mistra v tomto Benediccus projevil se nejprůrazněji a nevím, kde bych nalezl víc krásy v lyričnosti, zázračnější zachycení mystických výšin, zda v onom instrumentálním preludiu, či 27 | ||||
|