|
| ||||
| ||||
|
snad v samotném Benedictus a v něm v onom nesmírně jednoduchém, poněvadž jenom recitativně neseném úvodu, podávaném basy: ,Benedictus, qui venit in nomine Domini", za nímž zase samostatný projev orchestru neobyčejně zjemnělého půvabu, či v následující části, jejíž největší půvab tkví v kanonickém prostředí sborového altu a basu, pak sopránu a tenoru, či v polyfonně skvěle propracovaném třetím dílu této části, do níž vstupuje nakonec sbor.
Agnus. Prvý díl v Adagiu po čtyřtaktovém úvodu orchestru podává sólový bas. Vážný, církevní tón; sólovému basu odpovídá mužský sbor; následuje interludium orchestru a alt s tenorem v kontrapunktických průpletech podle obdoby toho, co, přinesl bas, zase s průvodem mužského sboru, zmnoženého altem, vzývají Beránka Božího; nato sólový kvartet a celý sbor přednášejí na začátečný námět svoje Agnus Dei" ---- nádherná gradace. Přichází „Dona” (Bitce um innern und áussern Frieden) stojí v partituře. Začíná je sbor, vedený v přísné práci kontrapunktické -- v průběhu se připojují sóla a skladba v tomto širokém toku plyne až k Allegro assai; tu pa několikataktové mezihře vystupuje sólový alt s prosbou až úzkostlivě (ángstlich) vypravenou: „Agnus Dei, qui tollis peccata mund.i” — po něm sólový tenor má totéž. Pak sólový soprán tentokráte v ff: „Agnus Dei dona” a za ním v polyfonickém propracování druhé hlasy sólové — prosebný pro-jev se stupňuje ve zvukové i vnitřní síle a pak náhle sbor, a to basem započíná krásnou fugu ryze vokálního základu, již vede až k Prestu, k mohutné mezi-hře orchestrové — pak už závěr se svým dona nofiis p~acem, jež produkují soli i sbor většinou v ff — až závěr (shor) končí v pp tento jedinečný ve svých krásách oddíl mše. Opět modlitba, jež celým svým propracováním vyšla daleko dio výšek. Nepoznatelna, jež uniká představám smyslným, ale evokovat se dá silný-mi vzruchy duševními, připravovanými dlouhými a usilovnými snaženími, vrouc--hostí v úvahách, láskou a věrou bezpodmínečnou. „Agnus” vyznívá zrovna jako celá mše až na dvě výjimky v ,Credu", jak jsem se jimi obíral. A nyní k bližšímu rozboru Beethovenovy mše solemnis; k jednotlivinám nejdřív a z nich k m,elodice. Je už navenek zajímavá tím, ze hledá spříznění s melodickými prvky gregoriánského chorálu (viz na příklad v „Gloria” „Qui tollis” a různé formace při miserere nobis) ; to už není prosté napodobování Palestriny, to je už přímé navazování na melodiku gregoriánského chorálu. A jděme dále, pozorujíce melodický základ ve mši ,solemnis". V zásadě nás překvapí úspornost v melodickém výrazu. Jaký zrovna propastný rozdíl mezi do podivuhodných šířek se rozbíhajícími melodickými vinami barokistů -- nejšířeji u J. Š. Ba-cha -- a touto někdy až do zkratek vybíhající tvorbou melodických modelů u Beethovena -- tato strohá melodická farma u I. a III. ,Kyrie", nebo takové „Do-mine Deus, rex co,elestis”, ,Domine fili unigenite", „Qui sedes ad dexteram Patris” v „Gloria”, nebo melodická komisnost v celé prvé části „Creda” a prvé části „Sanctus” — tu jsou vesměs melodické tvary, jež jsou stručnější melodických základen mistrů staroklasických v církevní hudbě. Pak je řada útvarů, jež co do své místní rozsáhlosti docela se přiklánějí k melodickému výrazu skladatelů právě uvedených — tak třeba celé „Agnus”. A když už Beethoven melodickou vinu rozšiřuje, činí tak vždycky v cestě melismatiky, nikdy pouhého,ornamentu a jak jsem to už nahoře napsal, je pravděpodobnost, že se uchyluje k rozšíření melodické viny zejména tenkrát, když je tomu třeba pro práci kontrapunktickou (je tomu tak nejenom v ,Kyrie", nýbrž i ve fugách, jež končí ,Glo ria" a ,Credo"). Přecházím k harmonii. Ve mši ,solemnis" Beethoven vnesl takové tvary harmonické vůbec, jak je znala doba. Nevyhýbal se ani chromatice a přece — duchovního rázu pro ni nikde nesetřel; opačně; ono preludium k ,Benedictus" — jeho chroma zavádí nás do nového chrámu, s novým vybavením, nezvyklým, ale jak jímavým už proto, že po téhle cestě lze zrovna bezpečně vstoupit do nebeských výšin a shlédnout s nich jasně Boží velikost -- vrátit se do téhle části skladby dokonale, bez předsudků, znamená dospět do prostředí ryzího mystična, napiněného Boží láskou k člověku, jenž ve ztrnulém obdivu a prosycen hlu- 28 | ||||
|