|
| ||||
| ||||
|
bokou věrou šeptá větu veleby Božího Syna. A jestliže v tomto místě je to chrorna, jež vyvolává pocity nebeského blaha, je to zase v ,Credu" ono, jež v „Crucifixus” podává výraz nejkrutějších bolestí, vytrpěných Synem Božím z vůle Otcovy a je to chromatická fuga v závěru „Creda” ,Et vifam venturi saeculi", jež vypjatým chvalozpěvem raduje se nad tím, co po smrti očekává spravedlivého: život věčný. Nemůže být nejmenších námitek s hlediska církevnosti proti tomuto novému způsobu výrazu — naopak, jsme tu na nové cestě, jež ve svém významu přivádí k cíli v hodnotách tak vysoko postavenému, jako právě to-mu je u prostředků projevu, jimiž pracovali staroklasičfí. Nyní k polyfonnii. Je to jeden z nejkrásnějších činů beethovenské hudby církevní, že z tvárných prostředků v prvé řadě sahá na polyfonii. Je to nejdříve polyfonie církevních staroklasiků; bud ve volné formě jako je tomu v I. a III. dílu ,Kyrie", či v přísném způsobu imitačním jako — a to bych musil citovati většinu míst z celé rnše; co do obsahu je imitační práce Beethovenova nejvšestrannější — piní svědomitě svůj úkol v místech radostného vypětí, zrovna jako v projevech neskonalé něhy (,,Et i,ncarnatus est"), pokorné veleby („Benedictus") --- není prostě druhu citového zvinění, kde by i vnitřní tvar nedovedl vyjádřiti vše co nejdokonaleji. Zbývá fuga —Tedy onen útvar, s nímž už nepracovali staroklasičtí; Beethoven, v místech, jež jsem již citoval, užívá fugy tam, kde se chce vypnout k obrovitému, zdrcujícímu až; fugy vyžadují velké časové rozlohy; ony ne svým obsahem, který má zase ryze duchovní ráz, nýbrž přílišnou rozlohou jsou příčinou, že mše ,solermnis" s liturgických hGedisk jako církevní hudba přijatelnou není; to je ale úsudek nikoliv estetický.
Dále vyjádřerní slova hu,d'bau nás musí zajímat. Je tu otázka deklamace přede-vším; beethovenovšká deklamace latinského textu i v této mši je dokonalost (ve vzoru pálestrinském); obhajoby a vysvěflování netřeba tomu, kdo způsob deklamace starých si osvojil. A pokud se zachycení slova se širších hledisk týče, Beethoven je zas v nových, čistě svých cestách a znovu i tu objevitelem. Jeho hudba se spíná se slovem, větou, celým obsahem co nejúžeji; zase je tu znát částečně i vliv staroklasický v nejlepším smyslu slova — ale jsou místa, strhující zrovna novostí výrazu právě v tomto směru; na ,Et incarnatus est" a ,Benedicfus" — které v zásadě jsou vystavěny na stejném principu, tu myslím; je tu podivuhodné uplafnění recitativu — na recitativy z katolických oficií tu nevzpomínáš? — nebo na neobyčejně nový způsob vyjádření v ,ef homo facfus est", na zdrcující průkres utrpení Kristova v ,Crucifixus" bych ještě ukazoval; a musil bych se tu opakovat v tom, co jsem na jiných místech v jiných souvislostech u-vedl; čtenář si tu mnohé laskavě znova představí. A vyspívám už k nejzávažnějšímu v tomto místě: abych se vyjádřil o slohové podstatě církevní hudby Beethovepovy; sloh mše ,solemnis", duchovní a církevní hudby, je smíšený; sdružují se tu polyfonie s homofonií v ušlechtilou jednotu — směšuje se tu hudba starých církevních polyfoniků s novou, beethovenow skou homofonií a nezapomínejme: i obsah polyfonních tvarů zhusta se prolévá novějšími výrazovy'mi prostředky, čímž právě spoj staré a novější hudby se vel-mi ulehčuje. Stará hudbai přebírá se z ovzduší církevní hudby přímo, nová musí sobě teprve duchovní mystick~o-m~edifativní ráz tvořit; baroko a rokoko, jež předcházelo, až na nejspořejší výjimky ani tu v ohledui obsahu nemůže Beethovenovi mnoho dát (až třeba na Mozartovo ,Requiem" a některá výjimečná místa z jeho mší).. A tak Beefh~oven musí tu nutně fvořif ze svého, jsa jedině pod-pírán lyrickými projevy starých: klasiků, jichž mystickému rázu se musí přizpůsobovat ovšem v docela jiných prostředcích projevu, nežli jakf byly komponovány skladby jejich. Jenom genius dovede spájet v dokonalé jednoty slohy tak povahově odlehlé, jako byl polyfonní sloh starých s novými prostředky projevovými, jak je dávala doba, jenom genius dovede s těmito novými prostředky, jež přinášel ze světské sféry, vytvářet hudbu, vysoko se vznášející nad vším pozemským, a sblížiti ji v jejích hloubkách s tím, co po duchovním výrazu dovedla vytvářet hudba starých, ve své církevnosti ryzí, jediná, přetrvávající věky. Jenom umělec Beethovenovy tvořivé síly mohl cos piodob~ného ze sebe vydati — bylo největším štěstím pro vývoj hudby duchovní i církevní, že právě v době, kdy dohasínala ,duchovní a církevní baroko a kdy skvělý Mozart tak mlád umíral a nemohl p,okra- 29 | ||||
|