|
| ||||
| ||||
|
čovati ve stopách svého ,Requiem", vystoupil Beethoven; bylo štěstím, že Beethoven ve své mnohostrannosti mohl se věnovati hudbě duchovní a i církevní, a to s touže silou, s touže odhodlaností, přímostí a upřímností, jako to učinil, skládaje své mše C-dur a „solemnis”. Dostačí si uvědomit, že mše „solemnis” je pendantem k symfonii „Deváté”.
Zabral jsem se blíž do mše ,solemnis". Z toho, co jsem v podrobnostech rozvedl, podává se mi jako bezpečný výsledek, že je to skladba, jež je prolnuta duchem ryzí duchovnosti a částečně i církevnosti, což je lehce (kdyby ne jinak) prokazatelným z toho, j,ak dovedl sblížit Beethoven ducha hudby starých s hudbou své doby. Jeho sloh je jednotný. Dvě místa v „Credu” — jak jsem to nahoře rozvedl — jsou výjimkou. Tyto dvě výjimky (jiní by připojovali další, jako třeba ,Agnus"), pak neobyčejná rozlehlost a celý monu.m,entální základ výstav-by jsou mi důvodem, abych — chtěje mši tuto ufřídit — kvalifikoval ji v celku jako skladbu z oboru hudby duchovní. Předchozí Beethovenova mse C-dur je skladba pro účely bohoslužebné předem míněná a pro ně také úpiné vhodná. Ne-ní v ní vůbec jediného místa, z něhož by se mohlo soudit, že skladatel uniká pinému mystickému soustředění a zahloubání — naopak, z každého dílu plyne zcela přesvědčivě, že skladatel z hloubky věřil, bez jakýchkoli pochyb, nesmlouvavě; o komposici této mše se také psalo, že byla psána v naivní víře — vyhýbám se této kvalifikaci, tomuto pojetí podobných skladeb. Taková Beethovenova mše C-dur je naprosto vzdálena jakéhokoli naivního postoje skladatelova k vznešenosti obsahu; ostatně bližší výhled v celou strukturu skladatelovu u mše C-dur a mše „solemnis” nejlépe ukazuje, že je tu příbuznost, že mše „solemnis” jenom blíže rozvádí ony všechny nové myšlenky, zejména slohového rázu, a že obě mše žijí v ušlechtilém uměleckém spoji, že u skladatele vystupuje s piným jasem jeho zásadovost, jednotnost v uměleckém jeho základu a že také eticky Beethoven udržuje se na stupni nejvyšším; a metodicky uspívám k těmto pevným závěrům právě tím, že spojuji tu těsně rozborné výsledky komposičních prací (obou mšf) s vlastními výroky Beethovenovými (jež v zásadě soustředují se ve víru v Boha). Beethoven, tento Tvůrce nového slohu v hudbě duchovní a církevní, slohu, jejž nutno považovati za základní stavivo i dnešní hudbě těch-to oborů, tento horlitel pro čestnost a pravdu, ten dobře nemohl ve v~WtffiI stránce pojetí svých skladeb stanouti jako někdo, kdo něco jenom předstírá, kdo věčně tápe, kdo dává se strhovati jenom estetickým zážitkem a nedává dílu cele i svoje srdce. Nechtěl bych stavět duševně vznešeného Beethovena vedle roztěkaného, bezzásadového Francouze Hectora Berlioze; ostatně tento jen domýšlel tam, kde objevitelem přec jen byl — Beethoven? Jednatelská zpráva k valné hromadě Obecné Jednoty Cyrilské v Praze za správní rok 1941. Přednesena na valné hromadě OJC dne 9. dubna 1942. Veledůstoffií pánové, vážené shromáždéníl „Exsultef jam Angelica turba caelorum: exsultenf divina mysferia: et pro tanti Regis vicforia tuba insonet salutaris.” Dozněly překrásné melodie velikonočního praeconia a jásavého aleluja. Jimi církev svatá radostně zakončuje posvátné obřady velikonoční, jež jsou vyjádřením vítězství Lásky nad hříchem lidstva. A právě při těchto posvátných obřadech velikonočních, počínajíc nedělí Květnou až po slavnostní „Ite missa esf” na Bílou sobotu hraje církevní hudba důležitou roli. Jaké hudební b.ohatsfví skrývá se v těchto posvátných zpěvíchi Celé pašije jsou duchovní kantátou, kde zpěvy sólové střídají se s dramaticky vzrušenými sbory. Velebné tóny chorálních zpěvů, či velkopáteční ,Improperia", ,Vexilla regis", „Ecce quomodo moritur”, vše to působí povznášejícím dojmem na mysli posluchačů. A to je vlastní cíl pravé hudby církevní: povznášeti mysl k Bohu. 30 | ||||
|