|
| ||||
| ||||
|
průvod sboru i sól do zcela zvláštních světel, ryze původních, jako vůbec je samorostlou vlastností průvodu (právě v oboru církevní hudby), že vystupuje ve-dle sól a sborů docela samostatně; rytmus má v tomto posťavení průvodu vůči sboru také svůj díl. Zvlášt půvabně vyjímá se u Steckera v jeho průvodových rytmech útvar friolový, který působí hlavně svým přirozeným zapojením (šablonovitě ho Sfecker neužívá) velmi intensivně a nově. Rovněž ve vokální základ-ně má rytmus u Steckera piný význam. Bývá to především v bohatších melodických vinách, kde se uplatňuje; ale nad to upozorní, ba víc, až uchvátí v místech vysokého vzruchu, v takovém závěru ,Gloria" na příklad, kde unisono sboru až překotně se řítí ve finale, kde najednou ustrne v půlových a celých notách, za-tím co v průvodu zrovna bije se základní rytmický útvar motivu „a”. Trochu podobně je průvod vypraven rytmicky v zakončení „Creda” ve mši ,solem:nis", za-tím co nad průvodem sbor v profichodečh se sóly je rozvinut. Rytmicky nejpůsobivější je právě partie posledních několika taktů z „Creda”, v nichž všechna hudba v prudkém tempu hrne se až k dvoučtvrteční cesure, po níž sóli se sborem vpadají až do larga, a za nimi po třech čtvrtích (poslední cum corona), mohutný akord průvodu. Místo jedinečného, až zdrcujícího půvabu.
Můj autor byl si dokonale vědom hlubokého významu rytmu právě pro cír- kevní hudbu. Měl pravdu Vincent d'Indy, když ve svém díle ,Cours de la commposition musicale", uzavíraje stat ,Le Rythme",104 psal o mysteriosní moci ryt-mu, která určuje osudy celého umění — rytmus panuje nově nad hudbou, osvabodil ji od veškerého otroctví nebo omezení během tří posledních století... Tuto vlastnost rytmu v církevní hudbě, tuším, nejlépe vystihl veliký Fr. Liszt. Jistě: technické jednotliviny, jak jsem je z díla Steckerova vybíral, abych je aspoň částečně hleděl vyznačit, jsou velmi zajímavé, zejména tím, když i letmá poznámka pravidelně končí poukazem na to, jak věc je pro církevní hudbu nová, překvapivá až, ale vždycky ryze slohová. Než v hudebním výrazu vedle jednotlivin, z nichž se výraz vytváří, vystupují ještě zjevy jiné povahy. Na jejich šíři myslím, jíž zachycuji až celek — na to, jak skladatel uchopuje a hudbou vyjadřuje slovo; odtud je již jenom krok k tomu nejširšímu, co už je v podstatě vylíčením samotného výrazového scelení, na slohovou podstatu tu narážím. Tak od rozbor- ného výkladu o jednotlivinách uspívám k povšechnému výstihu celkového rázu církevní hudby Steckerovy, k tomu, co z povšechného pohledu podává se jako jeho vlastní sloh skladebný. Dvě věci široké základny budou mne nyní zajímat: způsob, j.ak Sfecker vyjadřuje hudbou slovo, pak jeho vlastní sloh hudby církevní. Zachycení slova hudbou jé mi něčím širším, nežli to, co sne podává z pojmu hudební deklamace, je mi způsobem hudebního vyjádření slovního podkladu. Tu již jednotlivé výrazové prvky musí býti sledovány ne každý pro sebe, ny'-brž úhrnem skladu, pozorovaným s úp,ornosfí k tomu, jak myšlenka, daná slovy, vyjadřuje se celkově chápaným hudebním projevem. Jde tu ne'dříve o to, jak se slovo zachycuje tónem, melodickou vinou a zároveň všemi 4udebními prvky, v něž slovo tónem podchycené je vklíněno; současně však jde tu o to, jak celý obsah je ztělesňován v projev hudební; proto tu jde o víc nežli o pouhou deklamaci hudební, jež ve své podstatě je přece jenom vnější povahy; Takové uchopení slova však je současně záležitostí i vnitřního rázu. Jedinečný znalec klasické vokální polyfonie, P. Griesbacher, napsal: „Den Klassikern mar das Wort heilig, und sie standen mit diesem Prinzip auf der rein kiinstlerischen Hóhe eines Richard Wagner. Noch heute sind wir nicht weiter gekommen. Ein Beweis, dass sie auch hierin das einzig Richtige getroffen haben.lo' S určitými modifikacemi přichází tento deklamační způsob, jenž zachycuje správně slovní podstatu af už stručně, nebo v ozdobách gregoriánského chorálu do starých klasiků církevní hudby. Hle, co nám Dr F. X. Haberl kdysi napsal s praktického hlediska, s hlediska správného přednesu veledíla Palaestrinova, mše: ,Papa,e Marcelli”, v tomto praktickém poučení, v němž uspěl k správnému 104 Str. 94, uvedené d'Indyho práce. 105 Polyphonie. (Hisforische Enfwicklung und sysťemafische Bewerfung ihrer Formfaktoren mif besonderer Riicksichf auf moderne Komposifion und Praxis dargesfellf.) 39 | ||||
|