|
| ||||
| ||||
|
výrazu pro výstih zhudebnění slova: ,Eine charakterisfische Eigenschaff der palestrinischen Melodien beruhf námlich auf der Voraussetzung und Fáhigkeit richtiger Deklamafion des lafeinischen Textes, auf energischer Accentuierung der einzelnen Worte unfer Beachfung ihrer Stellung im Safze, ihrer Zusammengehórigkeit und Bedeufung. Gleichwie es unm~glich isf, einem Gedichte oder Redesatz aussere Deklamafionszeichen mit festen Normen beizugeben, da vom Deklamator Kenntnis des Sprach-, Wort-, Ton- und Safzsinnes vorau~gesetzf werden muss, so scheint auch eine Illustrierung der Melodiephrasen Palae-
strina's, der nžcht absolute, soradern Sprachmelodžen bžldete, teils unmóglich und nutzlos, teils schádlich zu sein, und zu einem steifen und gekiinstelfen Vortrage zu fiihren.loe V tom je právě spoj mezi gregoriánským chorálem a polyfonní hudbou sfaroklasickou: melodie vychází zásadně ze slova, není tu absolutní hudby, hudbu formuje slovo, řeč. V podstatě totéž je stanovisko Richarda Wagnera, jenž ovšem vyjadřuje slovo svým způsobem podle toho, jak ho vytvářela v jednotlivostech jeho teorie, která šla dále v tom, že sfylisovala řeč daleko volněji a při tom daleko plastičtěji, přiléhavěji nežli to mohl činiti ve svých prostřed-cích chorál nebo výtvor sfaroklasické hudby církevní. A i když se zastavíme před prováděním detailů mluvené melodie Wagnerovy, můžeme v onom zásadním sblížení mezi gregoriánským chorálem, sfaroklasickou hudbou církevní a hudbou Wagnerovou, jež je tu v tom, že slovo modeluje hudbu, najíti důležitý rozdíl; ve všech případech je to těžká a lehká doba, pak délka slabik, které tu vykonávají na melodii hudby svůj bezprostřední vliv, při čemž můžeme v onom původním sblížení mezi chorálem, starými církevními klasiky a pak Wagnerem znamenati význačný rozdíl; Wagnerova deklamace je tak zjednodušena, že skoro podle pravidla nota podchycuje slabiku; naproti tomu ve starém gregoriánském chorálu a u starých církevních klasiků melodicky vyjadřuje se slovo v širších liniích, jež rozkládají se do rozsáhlých melismat oněch příkrasných prvků, které vyrůstají přímo z obsahové melodické nápině a u chorálu někdy rozšiřují se už v pouhé ornamentální vyjádření, jež už vnitřní souvislosti se sfylisovanou řečí najíti nemůže. Stačí vzpomenouti toho, jak Richard Wagner v oné biblické scéně ,Das Liebesmahl der Apostel", tedy v hudbě ryze duchovní, modeloval melodii podle předlohy slova. Tak hned z počátku: ,Gegriisst seid, Briider, in des Herrn Namen?" Melodie je tu recitativně vedena jako v následujících částech skladby. Ale i tam, kde ve středu skladby po piú allegro „ LInd freudig zeuget aller Welt von eures Heilands Wunderthatl” následuje ona strhující věta, pro-sycená láskou ke Kristu Ježíši: „Der uns das Wort das herrliche gelehrt, gibt uns den Muth es freudig kund zu thun”; i ta věta, když z ní vybíráme slovo za slovem ve svém zhudebnění, slabiku ze slova vkládá do jednotlivého tónu; tak sfylisační průkres nabývá (varů nejjednodušších; to už stylisované slovo starých klasiků církevních má melodický rozsah daleko širší, třebaže v tomto směru je mnohem chudší, nežli vypjatější místa v deklamačním textu chorálovém. Správ-ně to zachytil výborný analysátor polyfonie starých, Peter Griesbacher, když nalezl typickou délku melismatického rozvinu u nich v časovém průměru čtyři a půl taktu.lo' Rozdílným od tohoto deklamatornílio způsobu stylisace slova je způsob instrumentální, kde slovo melodický tvar svou hudební podstatou vůbec neovlivňuje. Leč jestliže mezi deklamací starých a deklamací wagnerovskou vystupuje rozdíl tak závažný, rozdíl, který je povahy celkem vnější, projevuje se nám tím zřetelněji další rozdíl, když rozebíráme vnitřní podstatu ve způsobu, jak slovo hudbou se vyjadřuje; ocitáme se u kořene otázky, jak církevní hudba má vůbec co do obsahic vyjadřovatž slovo a větu, jak strhovati vnímajícího z omezujícího prostředí světa, vynésti jej daleko nad veškeru světskost, smyslovost, uvést jej do vyššího prostředí, aby se mohl sžít s ním, aby mohl přestupovati do oblasti sídla Nejvyššího, usilovati o hovory s Ním ve směrech nejrůznějších, at v povšechném jen dotyku, jenž se mezi jiným projevuje v horoucnosti víry, v její ne- 106 Viz předmluvu Dra Fr. X. Haberla k velkému vydání mše Papae Maroelli — Breitkopf und 1-lártels Partiturbibliothek, str. VI. 107 Viz práci, uvedenou ad 104, strana 36. 40 | ||||
|