|
| ||||
| ||||
|
-12
Každý patrně vidí, že tento nápěv jest polovice nápěvu Alleluja, námi uveřejněného, jakož i polovice čís. 14. z Rorátů. Zde máme také doklad toho, že dlouhé neumy a jubilace gradualnsho Alleluja zavdaly podnět k skládáni sekvenci ; notám Alleluja podložil se text způsobem tím, že pravidelně každá nota obdržela zvláštni slabiku. Pro počátky mnohých sekvenci dají se najíti ještě příslušná Alleluja; u jiných zas dá se aspoň tvrditi, že nápěv Alleluja poskytoval motivy, jichž skladatelé sekvencí užívali, je rozšiřujíce, při-dávajíce, aneb ubírajíce; konečně jsou některé sekvence složeny zcela samostatně, závislost jich na Alleluja gradualním se nyní dokázati nedá. Sekvence sluly také Prosy; neboE prvotně nebyly skládány metricky. Prvnfm sekvencí skladatelem byl dle mínění obecného Noticer Balbulus (t. j, koktavý), mnich a opat kláštera sv.-Havelského ve Svýcařich v polovici 9. století, od něhožproslavené ,Media vita in morte smmus" po- chá.zf. Papež Mikoláš I, dovolil roku 860., aby umělo sekvencí užíváno býti v kostele při bohoslužbě; odtud skládáni jich i užívání velmi rozkvětlo, nejvíce ve Francii a Němcích, méně v lYtimě. I v Čechách a na Moravě byly sekvence velmi oblíbeny, jak zřejmě do-svědčují prameny námi uvedené, i Roráty sámy. Ještě Bratrský kancionál r. 1598 má na str. 274. nápěv celé sekvence „Ave praeclara”, však s textem úpině jiným. Ježto sekvence „Ave praeclara” z 11. století pochází, jest nápěv číslo 14. a 15. v rorátech nejméně také tak starý, ne-li ještě starší; tolik se dá s jistotou důvodně tvrditi. Nápěvu čís. 14. v Rorátech užito ještě k jiné sekvenci, která v kapitolnim rukopise s nápěvem uvedena jest na listu 103. a násled. pro svátek sv. Marie Magdaleny. První a poslední řádku z nf čtenářům svým před-kládáme n věrném opisu. L 4é_ ri Laus ti - bi Christe, qui es cre - a - tor et re- dem - ptor i • dem et sal-va tor 2. n Rex regum di-ves in omnes nos sal- va pec-ca - to-rum tergens cuncta cri- mi-na, san-~~B.~n_.Ge—.n~n B--B—~I ctorum spes et glo - ri - a. Podáváme obě částky v též poloze, jako rukopis; jestliže si čtenáři nápěv druhý „Rex regum dives” transponuji o kvintu níž, do-stanou s prvním dohromady zcela melodii Alleluja, námi svrchu uveřejněného, čili také nápěv čísla 14. v Rorátech. 5) 0 tónině chorálic čís. 14. a 15. ještě krátkou zmínku učiníme. Tónina obou nápěvů jest hypójonická (Ton. XIII ), transponovaná na spodní kvintu. Odtud pochází, že v nápěvu všecka h změněna v j. Dle poslodnfho tónu F a objemu od C do D zdálo by se, že jest to hypolydická tónina (Ton. VI). Však tónina 1 ydická a hypolydická má-li svou samostatnost ubájiti, ne-smí všecka Ia změniti v b, sic pak zcela pře- s) Mono uveřejnil text sekvence této ve svém díle „Lateinische Ilymnen” (III. Band, pag. 415 seq ); uvádí tam rukopisy její: jeden ve av. Havle z 11. století; pak rukopisy v Admontu a Mnichově z 12 století, konečně rukopisy s melodií v Kreuzlingen a Karlsruhe, oba ze 14, století, Dále praví Mone : „Die Sequenz wird dem Gotschalk zugeschrieben.” Míní-li se tu mnich Gotscbalk známým ze jde v jónickon (nynější C-dul). Zajisté ve stupnioi : c d e f g a h c jsou půltóny na témž stupni jaká ve stnpničl f g a b c.d e f; tyto dvě stupnice a na nich zbudované tóniny jsou si úpině rovny. Poslední nápěv sekvence : „Laos tibi Christe”, jejž svrchu jsme uvedli na slova „Rex regum diven” již v kapitolnim rukopise psán jest v pravá poloze co hypojonický: finalis C, ambitns od G do A; jest pak to týž nápěv jako druhá polovice čís. 14. v Rorátech, Glarean uvádí co příklad tóne jonického á hypojonickébo sekvenci „Ave praeclara” s) a píše nápěv její takto v pravé poloze : sporu o praedestinacf, pocházela by tato sekvence z 9. století. Bratrský kancionál z roku 1F98 nápěv této sekvence má na str 64i. Dodecachordi, lib. II. cap. 35.: „Jonici Hy- pojonicique connexorum Exemplum; Prosa de diva Virgine elegantiasima.” 0 nápěvu té sekvence praví Glarean tamže : „Certe haec harmonia ejusmondi est, ut nihil lepidius fingi, IIihii suavius dulciusve ' excogitari potuerit.” | ||||
|