|
| ||||
| ||||
|
nou rozepsal se prof. Dr Orel v uvedených směrech o prof. Hostinském; bylo to v nekrologu: „Za dvor. radou prof. Dr O. Hostinským.11 Píše tam: „Jako Lionardo da Vinci zajímal se o každý problém umění, který vědecky luštil. V estetice razí nové směry a v ,Herbarts Aesthetik” ukládá estetiku svou. Proti Zimmermannovi a Durdíkovi ohraničuje umění a staví je vzájemně na roveň. Empirie hrála u něho roli důležitou, — určil přesně hranici mezi estetikou a psycho-
logií — Pro hudbu církevní,a speciálně pro fheoríi hudby me.nsurní stol. XV, a XVI, má nesmírnou dúležitost znalost Hostinského, jíž luští u nás první spletité problémy pravidel staré mensury tempa a faktu v kritických poznámkách k Bla- hoslavově a Josquinově „Muzice”. Každý řádek jeho, ba každé slovo svědčí o velikém studiu a znalosti mensuralismu, jemuž se před ním v Čechách nevěnoval nikdo. A tuto jeho činnost v,oboru tak důležitém pro poznání snah hudebních ve stol. XVI. dosud neakcentoval nikdo ani při jeho oslavách šedesátých narozenin. A nyní ještě něco,o velmi zajímavém vědeckém vztahu mezi Hostinským a Orlem. Z estetiky Hostinského v praksi ne příliš mnoho projevilo se ve svém účinu; osobně nejvýš bych si vážil — a to i pro dnešek — právě toho, jak Hostinský pečlivě a naprosto přesvědčivě vysoustruhoval pojem ryzosti estetickéhio saudu jako základu estetického bádání vůbec. (Vycházím tu z toho, eo jsem vy~ poslouchal sám z přednášek Hostinského ve „Všeobecné estetice".) Na rozdíl od Kanta, který rozváděl jako základnu estetický soud jako pojem apriorní, Hostinský jej kvalifikoval jako pojem ryze empirický, který vyvěrá ze života, ze skutečnosti. Jsou dvě základní otázky, které si klademe, vytvářejíce estetický soud: co se nám líbí a proč se nám to líbí — kořenem otázky je tedy libost nebo nelibost — nikdy nic jiného. Jenom tak smíme posuzovati umělecké dílo, nikdy jinak — zkreslovali bychom svůj úsudek. Jakým vy"mluvným příkladem tu Hostinský svou maximu zdůvodnil: dívejme se na strom; jinak jej bude posuzovat přírodopisec, jinak národohospodář, jinak chemik a docela jinak a přece naprosto samostatně, neodvisle, kdo bude se ptát, jak se mu strom líbí či ,nelíbí, malíř třeba. Tato samostatnost, neodvislost, ryzost estetického soudu to je, co se mi z Hostinského estetiky zamlouvalo nejvíc, a tato ryzost estetického usuzování v celém díle prof. Orla mě zachycuje co nejhlouběji. S ryzím estetickým soudem prof. Orel začal a zakončil svou velkou práci vědeckou a zajistil si jí místo zvlášf význačné. Pracuje ve svém oboru, nevpustil nikdy d .nikde do své úsudkové činnosti nic jiného nežli právě ryze estetický základ —jeho estetický soud byl proto a zůstane navždycky tak čistý, nezkalený; a přec bylo tu nebezpečí tendenčnosti, zejména v dobách prudkého boje proti Církvi i ve vědecké práci. A tu zrovna prof. Orel, šetře přesně vědecké pravdy i zůstávaje věren čistotě estetického soudu, nejlíp prospěl velké Církvi, jejíž věrným knězem by1, a jíž touto cestou nejvydafnější služby prokázal (zrovna jako nepřímo i své-mu národu). Tohle výstižně zjišfoval ve své přednášce prof. Dr Albert Pražák, docházeje k tomuto resultátu odjinud nežli já. A jsou ještě jiné prof. Orlem vyslovené estetické zásady, jež z učení Hostinského vycházejí. Tak hned zatřídění církevní hudby jako zvláštního oboru hudby. Prof. Orel napsal ve stati „Liturgie a umění hudební":l` „Dále možno, když užijeme slov Hostinského („Estetika” 40), hleděti na církevní hudbu jako na hotový, dovršený, samostatný zjev a hledati i nalézti pravidla uměleckého tvoření. Tím však se ocítám,e ve snaze vyřešiti spojení mezi uměním hudebním a ideou krásna, čili mluvíme o pravidlech, pokud možno všeobecných. Tyto dva,obory se často pronikají, nebof není estetice lhostejným vznik díla a není lhostejnou historikovi estetika, poněvadž chce hodnotu soudem konstatovanou vysvětliti geneticky čili historicky (Hostinský). Avšak lze se dívati na církevní hudbu v rámci líturgie kriticky, podati rozbor různých děl církevní hudby a je vzájemně k sobě přirovnati, jak se jeví v poměru k liturgii.” Tento závěr je v probíraném poměru umění hudebního k liturgii nejvýznačnějším; přesto, že prof. Orel i liturgii hodnotí tu esteticky, plyne z uvedené závěrečné věty zásada, 2.e i církevní 11 Cyril, 1910, sír. 17-18. 12 Cyril 1923, str. 68-69. 51 | ||||
|