|
| ||||
| ||||
|
je vzácná práce prof. Orla „Počátky umělého vícehlasu v Čechách” (Sborník filozofickej fakulty v Brafislave). V úvodu píše prof. Orel, že ke sklonku 15. věku a ve století 16. poskytuje pěstování vícehlasé hudby v Čechách pestrý a zajímavý obraz; jsou tu četné písně dvouhlasé, upomínající na něm!eckou literaturu z druhé poloviny 15. století, vedle nich tří až pětihlasé s různými texty při jednotlivých hlasech — typy, pafřící vesměs do rámce hudby primitivní (ars antiqua). Současně se tu uplatňovala hudba umělá, jako tříhlasé až pěfihlasé matefto a madrigal, i jako skladba mešní. Z domácích skladeb jsou zvláště pozoruhodné skladby ,sociorum". Ve spisu samém pojednává o pramenech (kancionál Franusův, rukopisy universitní knihovny v Praze, „Královéhradecký speciálník” — hlavní pramen českého umělého vícehlasu). Pojednává dále o význačných rysech vícehlasu českého původu; pak zevrubně píše o cizích skladatelích té doby. V závěrech dospívá k vylíčení cizích vlivů na naši produkci domácí. Je zajímavé, že způsob komposiční techniky našeho velkého polyfonika tehdejší doby, Krištofa Haranta z Polžic, by1 určován Němci, kteří žili jako kapelníci dvora a kantoři v Praze. Obsahově spřízněna s touto knihou je stat, uve= řejněná v „Cyrilu” r. 1933: ,Vícehlas v Čechách do XVI, století."30
Vícehlas padá v Čechách do dvojí velké oblasti, do f. zv. ars ~antiqua a ars nova.31 Ve formách ars antíqua stopujeme prvky, které se vyskytují jako organum déchanf, gymel a faux bourdon, a jsou primitivními prvky improvisovaného vícehlasu z rodu conductus. Vůdčím hlasem těchto jest bud chorální melodie, nebo mensurální píseň. Vedlejší hlasy mají ve skladbě syrrytmické (rvání tónů, anebo jsou v poměru k hlavnímu hlasu heterorytmické a tvoří k němu průvod na způsob imitace. Jindy opakuje melodickou frázi jeden hlas po druhém, nebo od tenoru přejímá pokračování melodie diskant. Tím vzniká hoquetus. Ve staré diafonii jsou prvky instrumentální. Instrumentální hudba měla účelem bud doprovod, nebo účel podpůrný (subsidiární), nebo vystupuje samostatně. Do kostela vnikala instrumentální hudba proti všem církevním zákazům. Ve světské hudbě se vyskytuje dvou až fříhlasá píseň s doprovodem drnkacího nástroje, k ní řadí se dvouhlasá píseň duchovní s nástrojovým doprovodem. Mimo to vyskytuje se motefto až o pěti hlasech s různými texty. Mezi uměním starým a novým je sloh př,echo,dnp, v němž :organální vedení hlasů bylo nahrazeno fauxbordonem; místo diatonie nastoupil frojhlas, živel harmonický začíná se uplatňovat.. Árs nova: umělým vícehlasem rozvinuje se bud jako syrryfmie, nebo jako rytmus uvolněný. Začíná se uplatňovat nová technika kontrapunktická, ze světské hudby národní zvláštní ráz živlu harmonického, syllabičnost deklamování; zaměňují se církevní tóniny za dur a mol. Vícehlasé skladby byly skládány pro literátská bratrstva, f. j. většinou pro mužský sbor. (Jsou to f. zv. Saciorum). Vokální vícehlas má formu latinské mše s interpolovanými českými kantilenami nebo českého motefta, vybudovaného na české duchovní písni. Čertí skladatelé se osvobodili od cizích vlivů a do zjednodušených konfrapunktiokých tvarů vložili subjektivní náladu svého náboz"enského přesvědčení. Dali tak vzniknout škole české vokální polyfonie (Pavel Jistebnický, Ondřej Jevišfský, Trajan Turnovský, Jan Stefanides Pelhřimovský, Jiří Rychnovský, Jan Klatovský a Jan Tachovský). Kryštof Harant z Polžic pafří do mezinárodní školy polyfonické. Za Rudolfa II. uplatňovali se u nás mnoho cizí, francouzští a nizozemští skladatelé (Speciálník královéhradecký). Cizí a domácí sloh závodily o přednost. Česká polyfonie je zapsána hlavně v kancionálech literátských bratří písařské školy Jana Táborského a Jana Kantora Sfarýho; cizí nachází se ve Speciálníku královéhradeckém. Velkou prací, kterou se zvlášt proslavil a která má vědecký základ, je usilování prof. Orla ~o zpěvník, český zpěvník s českým chorálem a s českou písní duchovní. Léta, ba desítiletí připravuje se prof. Dr Dobroslav Orel k vydání Českého kancionálu; bylo mu jasno, že je nutno vydati fed'notný zpěvin,ík, třeba-že vydání diecésních zpěvníků nijak nepodceňoval (takovými byly: „Lehnerův 30 „Cyril”, roč. 1933, sfr. 1. 31 Viz „Cyril”, roč. 1933, č. 1-2. 58 | ||||
|