|
| ||||
| ||||
|
hudebního romantismu ve stol. XIX. spolu s úpadkem porozumění pro kontrasfné využití stavebně rozdělených varhanních strojů; proto mizí především positiv pražských klasických varhan ze zábradlí kruchty; to se stalo u sv. Štěpána v Praze II. v r. 1887, u sv. Petra v Praze II. v r. 1889, u Nejsv. Trojice v Praze II, na Spálené ulici v r. 1893, u sv. Jindřicha v Praze II. v r. 1897 a u sv. Ignáce v Pra-ze II. v r. 1912. Ostatně jednal-li jinak vynikající náš varhanář Em. Š. Petr v důsledku poblouzení své doby tak, že bral druhému manuálu jeho někdejší samo-statnost a umístoval jej ve hlavní skříni varhan, dopustil se u sv. Ignáce tím, že nechal skříň positivu v zábradlí kruchty prázdnou a nevložil do ní hlasů, téže chyby, jako před ním francouzský mistr Aristide Cavaillé-Coll v případě varhan u St. Sulpice (1862), nebot je jisto, že positiv byt o malém počtu hlasů, ale od-dělený od hlavního stroje, skýtá varhaníkovi působivější upotřebení, než po-četně obsazenější druhý manuál, uložený ve hlavní skříni varhan, a že takový positiv nejúčinněji přispívá k plastickému rozlišování jednotlivých hlasů bachovské fugy.
A Třebas víme, že varhany po zvukové stránce dospěly nejvyššího rozkvětu ve stol. XVII. a XVIII., kdežto později, v dobách úžasného rozvoje technického ve stol. XIX. a XX. dostala se do varhan jen taková zdokonalení, která sice u-lehčovala hru a rejstříkování, však z věší části se neujala, čili, že varhany byly sice technicky lepší a dokonalejší, však s hlediska zvukového že se nedostavil očekávaný pokrok, nýbrž dokonce úpadek, přece dosud se u nás obecně ne-uznává, že staré varhany lépe znějí než nové, a pisatel jako upřímný zastánce našich starých varhan, třebas prošel školou romantickou a orchestrální a ke své lásce k nim dospěl tedy jen vlastním poznáváním, prací a kritickým srovnává-ním a tím, že se nedal odraditi od styku s jejich Těžkopádným rejstříkováním a leckdy ještě ,nepohodlným způsobem hry a nevzdal se proto čistých radostí, které tak štědře dává za to jejich zvuková nádhera a slunečný jas, dosud zápasí s nepochopením. Věc vypadá tak, jako by dnes šlo jen o to, aby varhany byly vybaveny všemi možnostmi ke provádění rejstříkových změn, jako by největší varhany byly ideálem a měly míti co nejvíce rejstříků ve hracím stole, a jako by zvuková stránka jejich byla vedlejší věcí. Nepíši dnes o novostavbách, však znovu se musím vraceti k výsledkům svých studií o pražských varhanách a s lítostí vzpomínati mnohých krásných varhan, které pro nepochopení byly odstraněny a nebyly bohužel nahrazeny stroji zvukově lepšími. Dnes takřka po čtyřiceti letech, kdy Albert Schweifzer začal hlásati zásady, na nichž jedině správně je opřena stav-ba varhan (Deufsche und franzósische OrgelbaukunsT und Orgelkunst, Leipzig 1906), a kde dává přednost francouzské varhanní stavbě před německou právě proto, že francouzská věrněji a spravedlivěji zvukově se napojovala ve svých technických zdokonaleních na svoji rozkvetlou tradici než německá, nelze již ani pro naše poměry nalézti slova omluvy pro zlovolnou lehkomyslnost, která do-vede bourati staré krásné varhany, ale nemá porozumění pro jejich zvukovou krásu, nechce nic věděti o jejich ceně, jako nástroje dokumentárního významu pro dějiny hudby vůbec, která jich nedovede účelně a ohledupinou i laskavou rukou zachovávati tak, aby neztrácejíce své skvělé zvukovosti byly zbaveny svých technických nedokonalostí tak, aby nebyly pouhým museálním kusem do sbírky přemrštěné ochrany památek, a jen jejich nádherné skříně, zbavené starého píštalového stroje, pouhou ozdobou chrámového interiéru, nýbrž aby dále mohly žít a zpívat schopny i nových úkolů, pokud tyto se rodí z opravdového ducha varhan a jejich vznešeného ve svatyni poslání. A zde dospíváme ke škodám a ztrátám, jichž tolik u nás i jinde natropilo ne-dosti domyšlené a překotně prováděné hnutí reformy chrámové hudby od 80. let minulého století. Reforma, která byla na prospěch ryzosti chrámového zpěvu, zasáhla však i do osudů pražských varhan a nešefřila ani jiných předmětů chrámových inventářů. Tehdy se takřka na dlažbu házely anebo za nepatrné částky prodávaly sochy, oltáře, obrazy, varhany, pokud neodpovídaly reformním názorům a byly nahrazovány jinými předměty, které svou koncepcí byly bližší reformní ideologii. Však dnes, po časovém odstupu, vidíme myšlenkovou 62 | ||||
|