|
| ||||
| ||||
|
doval staré kancionály kališné, bratrské i evangelické, vybíral z nich cenné písně a harmonisoval je, hledě vyluštiti nejpřiměřenější způsob doprovodu k písním harmonicky nesnadným. Obíral se také latinskou sbírkou Tranovského ód a hymnů z r. 1629 a z ní přepsal 20 čtyřhlasých vzorců, které Tranovský připojil pro svých 150 ód. „Za těžkých poměrů slovenských Fajnor se vypracoval na skladatele vážných aspirací a uměleckých snah. Zahájil nové -období umělé hudby slovenské v druhé polovině 19. století spolu s Bellou a jinými... Je své-rázný a samorostlý v melodii sólové písně, dbá samostatného vedení hlasů ve sborech a tím vnáší do slovenské hudební literatury sborové nové prvky po vzoru Křížkovského... Zvláštním rysem jeho díla je slovenská měkkost a něha, melancholie a vážnost. Je lyrik, jenž nezná vnějších dramatických .akcentů. Těžištěm jeho hudby je melodie a duší jeho hudby je duse národa.”
Jdu dále za svým autorem, dále za pracemi, jimž opět slovenská půda dávala podnět. Je tu stručné a přece významné dílko ,Ceorís o lidové písni slovenské".,'} Jmenují se tu tři znalci lidové písně slovenské, kteří uvažoval! ,o její to-nalitě (Vladislav Fúredy, Milan Lichard, J. L. Bella) a postavili její melodickou strukturu jednak na řecké tóniny, jednak po způsobu romantiků na dobu cyrilometodějskou, ztotožňujíce starořecký tónorod s církevními tóninami. Mvině; lidová píseň slovenská, pokud je ve starých tóninách, nemá finálou tóniku stup-nice starořecké, ny'brž pravidelně Tóniku stupnice církevní. Tyto církevní tóniny neznal Slovák ani z liturgického a latinského chorálu, ani z naslouchání polyfonie v slovenských klášteřích františkánských, ale z duchovních písní, komponovaných v duchu církevních tónin, které se k němu dostaly z Čech a Moravy. Mimo to je tu soulad církevní tóniny s přirozeným laděním pastýřské píšfaly, jež píseň provází (Bella); Lud. Reuss (1822—1905) zamítá temperované ladění a 12tónovou soustavu. V melodiích slovenské písně nalezne 9 jednoduchých stupnic, 19 hlavních tónin, 27 oprávněných poměrů, 26 tónů v jedné oktávě, a to 4 prvotní, 7 diafonických, 5 chromafických, 9 enharmonických a 5 hyperenharmonických. Dokáže, že theorie tónového souzvuku, založená na jednoduchém poměru, jest současně Theorií souzvuku časového, plochového, krychlového a váhového a že tedy platí 1 v architektuře. Co se týče rytmu, není tu svéráznosti slovenské, ale je tu v mnohých případech rys románský. Provenience určuje teritoriální příslušnost. Terminus ad quem určen je datem rukopisné a fištěné sbírky; nejstarší sbírka jest z r. 1625—30 se 66 notovanými písněmi světskými. Vročení do předkřesfanské doby by se těžko dokazovalo. Romantické názory o písni ,Hoja Donda", „O Morene”, ,H.orela lípa, horela", žádají důkladné revise. Spíše tu dobu vzniku napovídá melodís a její struktura, než obsah textu. Starou píseň v církevní tónině snadno odlišíme od té, jež byla ovlivněna vokálním a instrumentálním klasicismem, rozneseným po severních Uhrách členy rozpuštěných šlechtických kapel. Ne tedy obsah textu, ale melodická struktura a dialektologický rozbor řeči pomůže určit vznik, ráz, příslušnost a dobu lidové písně na Slovensku. Vedle této theoretické práce o slovenské písni nezapomenutelně zasloužil se prof. Orel i ve vědecké praksi o tento vzácný pramen slovenského umění lidového, který prokazuje slovenský svéráz. Prof. Orel byl předsedou slovenského výboru Ústavu pro lidovou píseň; vedle tohoto vyhoru pracovala v oboru lidové písně i „Slovenská Matice v Turč. Svatém Martině. Prof. Orel (spolu s prof. Vážným a Karlem Plickou) provedli zejména úmornou f an.ogra f řckou práci, aby tímto způsobem byla zachycena slovenská píseň lidová (vydatným pomocníkem byl tu i hudebně-vědecký seminář filosofické fakulty university Komenské-ho v Bratislavě). „Akce vyžadovala úporné mnohaměsíční práce. Podařilo se podati, resp. zachytiti jak po stránce dialektologické, tak po stránce hudební celkový obraz Slovenska. Každá oblast jest v ob-ojím směru zastoupena typickými dědinami a osobami.” A píši-li o slovenské písni národní a o dílech, k nimž prof. Orlovi dávalo Slovensko podnět, nemohu vynechati ani oné práce prof. Orla, v níž osvědčil piné porozumění pro skladebné dílo svého učitele komposice, Dra Vítězslava Nováka. 5} „Prúdy% roč. XII., 1928, č 9., str. 557-562. 72 | ||||
|