|
| ||||
| ||||
|
ale klesne na ceně katolicismus v očích veřejnosti umělými písničkami českými, jež jako lavina hrnou se do chrámů i velkoměstských a zaplavují naše svatyně."
Novinářským, vemlouvavým tónem je podán i článek prof. Orla,0 jeho vlast-ním díle, „Českém kancionálu";~$ autorovy poznámky o tomto jedinečném díle byly nutny; byly mířeny na širší veřejnost, jejíž zájem měl tu býti vzbuzen v zájmu věci samotné. Jinou ukázkou, jak prof. Orel dovedl novinářsky zužitkovat, nejširším kruhům zpřístupnit i obtížné vědecké problémy, je essay: „Hudební prvky ve svatováclavském kultu za nejstarších dob”; skvělá věc byla uveřejněna v „Lidových listech” 26. září 1937. Prof. Orel tu uvádí, z"e po svatořečení českého knížete, jež se stalo přenesením jeho ostatků ze Staré Boleslavě do Prahy roku 932, bylo třeba k liturgickým oslavám mešního formuláře a kanonických hodinek. Již z konce 12. a 13. století existují zápisy mešních textů a zpěvů k poctě svatého knížete. V latinském hohenfurtském misálu z 12. století je mešní formulář na 28. září, a v pražském misálu hudebního archivu Zemského musea v Brně z počátku 13. století je zapsán formulář pro svátek „Přenesení ostatků sv. Václava” na 4. březen. Pro hlavní dva svátky byl předepsán formulář „In virtute tua”. Pak ve 13. století přibývají sekvence či prosy, z nichž je sedm svatováclavských (latinských), pak jsou tu od konce 12. století zapsány a notovány veršované historie svatováclavské (rýmovaná oficia) — jsou tu i církevní hodinky v národ-ním jazyku. Od těchto skladeb se odlišuj-e česká píseň „Svatý Václave”, jež se svou starší sestrou „Hospodine, pomiluj ny” představuje umění románské. A jestliže filologie a s ní hudební věda tuto píseň „Hospodine, pomiluj ny” kladou do 11. věku, nutno dáti píseň „Svatý Václave” 'do 12. století. Jednou z posledních žurnalistických prací prof. Orla je milý, myšlenkově hutný článek, věnovaný drahým lidem Orlovým, čtenářům „Věstníku pěvecké-ho a hudebního".” Z hovorů s prof. Orlem vím, že měl členy z „Pěvecké oboe české” v lásce; jak rád vzpomínal své spolupráce v POČ — stále pro cíle spolkové zaujatý br. místostarosta! Nuže, tentokrát napsal svým zpěvákum zajímavé pojednání „Česká píseň chrámová': Naši lidé si mohou opravdu vážiti svých kostelních písní, protože jsou obrazem jejich náboženského života a uměleckým odleskem panujícího slohu jednotlivých století. Zbožnost lidu se odráží v chrámové písni- V době románské koření dvě nejstarší duchovní písně ,H,ospodine, pomiluj ny” a na ,Kyrie, Christe leison" založená ,Svatý Václave", která je vyspělejší nápěvem, slovy i formou. Obě mají hlubokou, prostou románskou velebnost hudebních motivů a liší se zásadně od chorálu 13. století i pozdějších z doby středověké gotiky let křesfanských. Regionální píseň česká objevuje se v 14. stol. a tehdy také přistupují dvě další písně, ,Buoh všernohúcí" a ,Jesu Kriste, štědrý kněže". Povoluje je synoda z r. 1406. Uplatňuje se však všeobecný požadavek národní živé řeči při liturgických bohoslužbách. Humanismus dal nám poklad latinských písní dokonalé stavby melodické a náboženského básnického textu pro potřeby mimoliturgické („Narodil se Kristus Pán"), které byly překládány. Mnoho jiných písní děkuje za vznik latinské poesii středověké; písně z doby gotické a renesanční jsou cenné. Zvláštností české duchovní poesie jsou Roráty — baroková píseň se ozývá v koledách od 17. století, později již klasické nápěvy ustupují lahodným melodiím. Dnešním požadavkům vyhovuje bohatý výběr nejlepších písní všech dob a slohů v notaci, prameny doložené a v básnické úpravě Vladimíra Hornofa" (Orlův „Český kancionál"). Přicházím v tomto prostředí, abych dolíčil prof. Orla jako hudebního kritika. Musím tu rozlišili kritiku novinářskou od kritiky vědecké, zejména pro případ Orlův. Povšechně vědecká kritika od pouhé žurnalistické v tom se liší, že je psána podle pravidel vědecké analysy, je to odborně prováděné rozpitvání díla, 68 Cyril 1918, str. 65-71, pak 89-92. ss „Věstník pěvecký a hudební”, roč. 1940, čís. 5. 78 | ||||
|