|
| ||||
| ||||
|
lem palestrinské hudby církevní, výborným redaktorem („Fliegende Blátter der katholischen Kirchenmusik", ,Musica sacra", ,Kirchenmusikalisches Wórterbuch"), autorem spisů: ,Bausfeine der Musikgeschichte", „Wiliam Dufay”, „Die rómische Schola cantorum” .atd.; v souvislosti uvádí prof. Orel: „Velmi si vážil našeho českého skladatele Sychry a přál si ho poznati při sjezdu v Passau. Pravil o něm k podepsanému: „Před Sychrou všechen respekt. K Takovému skladateli můžete si gratulovati.”
Pozoruhodně rozepsal se prof. Orel o oratoriu Dr Hartmanna ,La cena del Signore"se (Hartman narozen r. 1863 v Tyrolsku): „Zpracoval oratorium veóeři Páně na základě dogmatu křestanského a využil v orchestraci nejmodernějších prostředků k vybudování hudebních efektů. Pravý mnich — bosák, jenž připomíná svou kápí Fra Angelica Fiesola a vzpomíná příslušenstvím svým na člena řádu Klimenta Bosáka u nás; jest v moderní literatuře jeden vzácný. Do-kázal, že starobylé formy monodického chorálu lze spojit s ~orchesfrem stylu Sfraussova.” A jsou ještě dva němečtí skladatelé i mně osobně zvlášt milí a velmi dobře známí I. G. E. Stehle a Max Sprřnger. Snad je potřebí zavzpomínat velké původnosti Stehleovy už ve vnějším pojetí jeho varhanní symfonické básně ,Saul”, snad připomenouti si krás jeho dvou mší ,Solemnis", jeho vícehlasého „Te Deum”, zásluh práce, která je založena v jeho „Liber moteftorum”, at se jedná o komposice vlastní či se zvláštním vkusem sebrané cizí, aby bylo přijato s piným pochopením těchto několik vět Orlových v nekrologu „Církevní skla-datel I. G. E. Stehle":87 „Jeho celý život byl ve znamení idejí cecilských; nesčetný je počet chorálních kursů, které pořádal sám po farách švýcarských, a na nichž řečnil, sbory řídil, hrál, povzbuzoval. Vzpomínám různých velikých sjezdů cecilských, na př. ve Sfrassburgu, Regensburgu, kde Stehle byl předmětem okázalé úcty jako veliký organisátor v církevní hudbě vedle Dr Haberla, kanovníka Ahle a Belgičana Bewerunge. Před několika lety navštívil jsem světoznámý archiv bývalého kláštera svatohavelského. Stehle, ač velmi zaměstnán a přece již věku vysokého, věnoval se mi svou známou skromnou obětavostí a za-svěcoval mne do starých rukopisných památek chorálních a ostatních tajů nofcvého materiálu. A takový byl po celý svůj život a ke každému. Hluboká zbožnost, spojená s učeností a krásou charakteru, vyzařovala z celého jeho jednání. Ani dva roky netěšil se ze zaslouženého odpočinku v Sankf Gallen. V 76. roku věku svého dokončil 21. července svůj plodný život. Jeho dílo žije dále.” ZI Maxe Springera, Němce kdysi v Praze žijícího a působícího, možno poukázati na přímý pracovnický poměr s prof. Orlem. Harmonisoval latinskou chorál-ní edici Orlovu. A zase je třeba sžít se znovu s krásami Springerových mší, tře-ba ,Puer nafus esf” a ,Pesurrexi", aby byl zjasněn význam několika vět, jež prof. Orel o Maxu Springerovi kdysi napsal:88 Vynikající improvisátor, ovládající umění komposiční; v teorii chorálu ,Graduale parvum", jeho stěžejní dílo, které dnes žádá o dopinění; ,Proprium Bohemiae"; v něm upravil staré chorály podle rukopisů české provenience. Jeho uměním vchází do chrámů impressionismus. Je pečetí jeho mešních skladeb. Z umění varhanického vychází i ve svých symfoniích i dílech komorních. A dále:111 „Vzpomínám, jak o sv. Václavu nádherně improvisoval na naši svatováclavskou hymnu. Co tu harmonických nápadů, kontrapunktické spleti, orchestrálních barev plynulo z varhan pod jeho rukama. Symfonická báseň na varhany. Ale uměl hráti Bacha, Liszta, Rheinbergera, Guilmanta ... Ve svém ušlechtilém stylu je podoben J. B. FoersTerovi, s nímž jako s Brucknerem spojuje ho náboženská životní synthesa.” Posudky prof. Orla o našich církevních skladatelích v nové době vůbec byly velmi zajímavé. Velká škoda, že jich aspoň novinářsky nezpracoval. Zmíním se třeba o jeho zásadním stanovisku k významu Vojtěcha Říhovského. Zdůrazňoval mi častokrát, že spatřuje hlavní zásluhu Říhovského v tom, jak prakticky dovedl pro naše kůry psát, jak dovedl jejich technickým předpokladům rozumět, 86 Cyril 1910, str. 1-5. 87 Cyril 1915, str. 143-144. ea Cyril 1928, sfr. 5. („Max Springer".) 89 Cyril 1928, str. 6. 82 | ||||
|