|
| ||||
| ||||
|
Nebo stručný obsah „Recitativů”: „Je lépe snad o některých nedělích vůbec nezpívati, při školní mši sv. jen se modliti a to hlasitě... Kněz necht vždy internuje vysoko, asi tón a, h a s dětmi ve škole recituje unisono.” O hlasité modlitbě při mši sv.: „Esteticky nejladnějším a technicky nejsnadnějším je solistický recítatív. Jedinec sám se modlí, ostatní naleznou si případnou stranu ve zpěvníku a sledují mlčky recitativ (to platí při nejbližší přípravě k sv. přijímání) ... Jinak si počínáme, když chceme v dětech přivésti modlitbou hlasitou na práh vědomí určitou pravdu, hlavní část mešní a p. Tu volíme hlasitou modlitbu společnou. Technicky lze zde jíti dvojí cestou: bud mluvíme všichni promlouvajíce slova jako v obyčejné řeči, nebo recitujeme na jednom tónu beze změny výšky hlasové”. Nadhazuji tu jenom hlavní myšlenky této zajímavé stati; již odtud je vidět, jak prof. Orel i o zdánlivě jednoduchých otázkách dovedl se dostat vlastní cestou ke kořeni věci a domyslit ji ke správným závěrům. Dále prof. Orel uvádí: „Společná mluva dětí při hlasité modlitbě má světlé i stinné stránky. Jest rozhodně srdečnější než recitativ, slovo volně pronesené jde od srdce, jest odleskem vnitřního rozechvění srdce, jest upřímným projevem vnitřní zbožnosti... LI dětí malých, prostých a nevinných působí hromadné odpovědi opravdu do-jemně, jsout jako sliby, jako přísahy, jež hluboko zaryjí se v paměf dětskou a skoro nikdy nevymizejí. Již z tohoto důvodu volíme k nim obvyklou formu řeči. Právě v té prosté naivitě je hloubka a krása. Ale často tohoto způsobu užívati nelze. V diecési královéhradecké nařizoval „Oltář” zvláštní modlitby při tiché mši sv., při nichž se zpívá píseň, která není mešní, která nepřivádí k vědomí hlavní částky mešní. Náhradou za ni mají se děti modliti modlitbu „Vyznávám”, modlitbu k obětování a přijímání; účel je zjevný. Modlitby tyto se také zavedly nejen v diecési královéhradecké, ale i jinde. Obecná jednota Cyrilská je vydala na zvláštním lístku k praktickému rozšíření... Mají je také žáci mluviti, odříkávati, každý přirozenou výší svého hlasu? Tak se dosud dálo. Z počátku to jde dobře, ale později modlitby zevšední, zvláště říkají-li se každou neděli...
Jak tomu předejíti? Jest ještě jiný způsob hlasité modlitby. Jest to recitativ, při němž všichni týmž hlasem, na Témž tónu a týmž rytmem jsou nuceni se modliti. Aby tato monotonie nezevšedněla, okrášlí se na koncích jednotlivých vět nepatrnou flexou, malým, snadným, melodickým úryvkem. Tu nelze přehazovati slova, je zaměňovati, překřikovati, předbíhati ani rytmus srážeti. Stylově zapadne recitativ do rámce ostatního zpěvu kostelní písně, protože jest také částečně zpěvem. Esteticky je rozhodně daleko výše než překotné odříkávání mluveného textu.” Z pojednání pedagogického rázu důrazně se přihlašuje článek „K harmonisaci chorálu edice vatikánské",1'5 z něhož podává se tato věta zásadního rázu: „Edice vatikánská konstruuje melodii chorální ze století dřívějších. Tónický, logický či pathetický přízvuk melodie chorální musí býti podporován harmonickým přízvukem průvodných hlasů; plynnost melodie nesmí býti nikde zdržována, ani diatonický ráz tonality porušen, mimo to jest logický a praktický akcent melodie zdůrazniti vhodnou disposicí rejstříkovou.” Napsal jistě člověk, který jako všechny, tak také tuto potížnou otázku ovládal s jistotou. Jenže zde nelze se rozhodně spokojiti se závěrem vyjadřujícím plasticky zásadní stanovisko prof. Orla k věci; věc byla totiž velmi spornou. Sporným bodem byla otázka, jak harmonisovafi chorál. Prof. Orel sám v citovaném svém článku odhaluje jádro sporu, když vycházeje z edice ,Asperges me, Vidi aquam"-etc. — jak už bylo citováno nahoře (žurnalista), uvádí: „Redakce dala výraz směru časopisu, kterým se chce i dále bráti. Praktícky bude čtenáře uváděti ve znalost edice vatikánské, řídíc se výnosem kongregace obřadů ze dne 8. března 1908, zejména: ředitelé kůrů i zpěváci mají býti důkladně zaučeni o jeho přednesu (a harmonisaci)”. Dále pak: ,, ... jméno Springerovo stačí, abychom zcela jeho firmě věřili, 2.e podá harmonisaci 'bezvadnou, přímo vytryskující z podstaty melodie chorálu.” Přitom zdůrazňuje prof. Orel, že průvod ke ,Kyriale" edice vatikánské, jak jej napsal Springer pro Němce (vyšel v r. 1906), kryje se s oním, jejž napsal pro nás (a vydal prof. Orel), jenže pro nás psán je něco snadnějř. Prof. Orel jde k theoretické základně prof. 135 Cyril 1909, str. 21-25. 92 | ||||
|